O ekonomice, úrokových sazbách i víně
„Na rozdíl od předchozích krizí, u nichž musíme hledat příčiny u nás, jsme tu stávající nezpůsobili. To zní sice pozitivně, ono to ale pozitivní není, protože když něco kazím, tak se to snažím napravit. Když však za nic nemohu, tak to také nijak neovlivním. Teď tedy čekáme, až se svět zmátoří,“ říká v rozhovoru pro web Dámského investičního klubu České spořitelny viceguvernér ČNB Miroslav Singer.
Stěžejním cílem ČNB jako centrální banky je pečovat o cenovou stabilitu. Významnou roli hraje správné nastavení základních úrokových sazeb. Co vlastně tento krok ovlivňuje?
Zjednodušeně řečeno vše. Ve velké míře jde o klasický vztah nabídky a poptávky, který ovlivňuje složitý komplex záležitostí. Krátkodobě je důležité, jak centrální banka čte vývoj cen na rok či rok a půl, což je období, na které cílíme inflaci. Silný vliv má pochopitelně reálná ekonomika, dále kurzový výhled a obecně vztahy k zahraničí. V ČR hrají daleko větší roli než v některých zemích ceny komodit, hlavně ropy a potravin. Nejsme bohatí jako třeba Němci, takže utrácíme víc za potraviny. Důležitý je samozřejmě i vývoj úrokových sazeb u našich kolegů. Hlavně Evropské centrální banky (ECB) a amerického Fedu. Evropskou centrální banku nemusí příliš zajímat, co udělá ČNB, my se o výhled kroků ECB zajímat musíme.
Proč se liší základní úrokové sazby v ČR v porovnání s eurozónou, USA či jinými státy? Do jaké míry tu hraje roli snaha udržet co nejstabilnější kurz koruny vůči euru či dolaru?
Poměrně malou. Kurz koruny je sice významným, nikoli ovšem určujícím vstupem. Rozdíly mezi úrokovými sazbami u nás a v zahraničí v nemalé míře ovlivňují cenové tlaky.
Pomocí výše úroků přitom do určité míry ovlivňujeme kurz koruny. Když jsou nižší, atraktivita měny zpravidla klesá. A naopak. Pro nás v centrální bance není tak podstatné držet určitou kurzovou hladinu, pro nás je zásadní nový inflační cíl - aby byly ceny za rok či za rok a půl po zavedení tohoto cíle co nejblíže dvěma procentům. Nezaměřujeme se ovšem na cílování klasické inflace, ale na to, co z ní zbude po očištění primárně od daňových změn (ty si totiž vyžaduje pokračující konvergence - sbližování úrovně starých a nových členských zemí EU).
Základní úrokové sazby v řadě zemí jsou kvůli boji s finanční krizi, respektive globální recesi nízké a lze očekávat, že dříve nebo později půjdou nahoru. Dá se odhadnout, kdy, respektive za jakých podmínek, by měly růst?
Až přijde oživení a cenové tlaky. Zdá se mi, že minimálně v Evropě se doba, kdy by k němu mělo dojít, stále odsouvá, zatímco v USA už určité oživení vidět je. Spekuluje se o tom, že ve čtvrtém čtvrtletí dosáhne růst americké ekonomiky pět procent. V Evropě nic takového vidět není. Mimo jiné i proto, že euro vůči dolaru docela posílilo a až teprve teď šťastní Řekové solidárně zachraňují evropskou měnu, což je klasická Oidipovská chytrá lest. Amerika si myslí, že Evropa má problémy a ona si zatím šikovně oslabuje kurz měny díky řeckým a španělským statistikám. Jsou lstiví, stejně jako Portugalci, staří mořeplavci, což na druhé straně možná trochu přibližuje vzestup sazeb. V Evropě jsou tedy zatím náznaky nějakého skutečného oživení malé. Pokud existují, tak v zemích, které pocítily krizi jako první a současně mají výrazně slabší měnu, což je primárně Velká Británie. Při silném poklesu libry v minulosti ale není divu.
K oblíbeným, někdy možná až spekulativním makroekonomickým tématům patří zdravá výše úrokových sazeb? Platí tu nějaké obecné pravidlo, z něhož lze vycházet?
O tomto tématu se vedou teoretické debaty, které se ale týkají dlouhodobé situace. Existuje skupinka poměrně známých ekonomů, která říká, že ekonomika může růst i s kladnými úrokovými sazbami a při určitém poklesu cen. Myslím si ale, že ekonomický mainstream s tím nesouhlasí. Většina ekonomů říká, že lze hovořit o cenové stabilitě, když ceny rostou o jedno až dvě procenta, protože žádný statistický úřad nezachytí růsty kvality. A pokud jsou ceny na nule, znamená to, že reálné ceny klesají, což ekonomice neprospívá. Podobně jako jí neprospívá větší nárůst cen.
Pro mne jako centrálního bankéře je to hodně akademická debata, pokud beru vážně naši ústavu, podle které centrální banka odpovídá za cenovou stabilitu země, nikoliv za dlouhodobý pokles cen. Mírný či větší. Již 11-12 let se snažíme o cenovou stabilitu, neboli inflační cílování. Aby vůbec mohlo fungovat, musíme tento závazek brát vážně a podřídit tomu měnovou politiku, jinými slovy řídit úrokové sazby tak, abychom se co nejlépe trefovali do těch dvou procent. Tedy našeho inflačního cíle.
Kdybych učil na vysoké škole, asi bych tento spor prožíval víc. Působím ale v ČNB a jsem vázán institucionálním rámcem, jehož se držíme, a vyžaduje po nás dodržovat určité závazky, které se týkají cenového cíle, aby to vůbec mohlo fungovat. Aby nám lidé věřili, že cílujeme inflaci.
Kdybychom si začali říkat, že chceme mít pozitivní sazby a máme sice dvouprocentní inflační cíl, ale jsme smířeni s tím, že nejbližší dva roky budou ceny klesat, nemělo by to smysl. To by se nikomu nelíbilo.
Cílem ČNB je tedy během roku až roku a půl udržet, nebo se maximálně přiblížit dvouprocentní inflaci. Dá se z tohoto údaje odvodit, kolik by měly činit úrokové sazby?
Podobně jako tomu bylo před pár lety, také letos musí být úrokové sazby v ČR hodně nízké. Umím si ale představit, a teď už hovořím o Evropské centrální bance a světovém vývoji, že dlouhodobě by mohly být úroky ČNB, které korespondují s vývojem v zahraničí, výše, než v posledních pěti letech. Kdy ovšem byly skutečně hodně nízko.
Kromě roku velkých daňových úprav, jaké se snažíme z cílování principálně vyloučit, ale ČNB míru inflace většinou podstřelovala. I nyní jsme vlastně pod stanoveným cílem. Jinak řečeno v letech, kdy jsem byl vČNB, nelze najít delší období, kdy by měly být sazby výše.
V letech 2010 a 2011 by tedy měla činit míra inflace dvě procenta. Nehrozí nám ale v těchto či dalších letech hyperinflace? Nikoliv z českého prostředí, ale „z dovozu“?
Zabránit dovozu inflace v otevřené ekonomice s plovoucím kurzem měny je obtížné. Když ale poroste inflace v okolních zemích a bude znehodnocovat jejich měny, kurz koruny posílí, což nepotěší exportéry, ale inflaci to udrží při cílování na dvě procenta při zemi. Zatím nevidím žádné velké inflační tlaky, takže se neobávám, že bychom byli v případě měnově politické inflace výrazněji nad stanoveným dvouprocentním cílem. Natož abych se během nejbližších dvou let obával hyperinflace. Dlouhodobě ale samozřejmě nelze vyloučit nic.
Politika nezávislé centrální banky je ale ve značné míře založena na tom, že při deficitních rozpočtech vlastně dlouhou dobu drží ceny stabilní. Jen ten úrok je velmi vysoký. Až do bodu, kdy to praskne. Podobný bod ale zatím vůbec nevidím. Vysoká inflace tedy není náš problém. Za čtyři až pět, či více let třeba bude, ale to bychom museli držet dnešní neudržitelné rozpočtové trendy. V horizontu roku nebo roku a půl ale nikoliv.
Může se cílování inflace nějak odrazit v růstu české ekonomiky?
Vývoj české ekonomiky v současné době primárně ovlivňuje globální recese, která dramaticky snížila poptávku po našich výrobcích, což nám silně podvazuje exporty, které jsou pro nás mimořádně významné. Jsme v evropském kontextu otevřená průmyslová exportující ekonomika. Když celosvětově vypadne byť z dobrých důvodů 25 % poptávky průmyslu, třeba proto, že ta poptávka neměla předtím reálný základ, a to nemohl nikdo tušit, je to samozřejmě problém.
Tuto krizi, na rozdíl od let 1997, nebo 2001-2002, nezpůsobil nikdo v Čechách, Takže sledujeme vývoj a čekáme, kdy se to principiálně změní a snažíme se dělat vše pro to, abychom si sami nezpůsobili nějaký problém.
To zní pozitivně, ono to ale pozitivní není, protože když něco kazím, tak se to snažím napravit. Když ale za nic nemohu, tak to také nijak neovlivním. Teď tedy čekáme, až se svět zmátoří (a podnikatelé se, samozřejmě, snaží sehnat zakázky v nových odbytištích).
Jak by se měl vyvíjet hrubý domácí produkt Česka v letošním, příštím či dalších letech?
Dovedu si představit, že jeho růst může činit až kolem dvou procent, byť musím říci, že tato instituce (ČNB) je skeptičtější. Hodně záleží na růstu ekonomiky v Evropě, která je pro nás podstatná. Poslední data o vývoji české ekonomiky nebyla nijak pozitivní, šlo o růst někde mezi jedním a dvěma procenty. Ještě je zde vliv krize a cyklů. Některá čtvrtletí loni ještě nebyla tak slabá, zatímco jiná ano, takže letos v některých čtvrtletích můžeme zaznamenat růst i o více než dvě procenta, ale v jiných od nuly do jednoho procenta. To je vlastně to slavné W ( po krátkém oživení ekonomika znovu oslabí a až pak přijde její skutečný růst).
A v příštím roce či v dalších letech?
Všichni včetně mne očekávají, že se bude ekonomika vracet ke svému růstovému ekvilibriu, nemají-li vypuknout dělnické bouře, které by policie rozháněla bodáky. Až se vrátí světová ekonomika k nějakému růstovému trendu, bude ovšem růst české ekonomiky pomalejší než veselá léta 2006-2007. I rok 2008 byl v zásadě příznivý.
Na závěr mám ještě pár otázek z jiného soudku. Jedním z vašich koníčků je pěstování vína. Zajímá mne, co investice do vína obnáší a zda byste je doporučil jako alternativní investici.
Ne. Víno je koníček, nikoliv investice. A kdo si plete koníčky s investicemi, musí být hodně bohatý. Umím si představit, že si titán amerického průmyslu koupí nějaké dobré italské víno nebo prestižní vinici v Bordeaux. Když jste bohatý, můžete si hrát a předstírat, že máte vinici na výdělek. Pro menší investory to ale žádná alternativní investice není. Zato zábava je to znamenitá pro každého s neprokouřenými chuťovými buňkami.
Odvětví, která jsou bezvadná a všichni je mají rádi, mají ve skutečnosti nižší míru návratnosti, protože tam lidé ochotně hrnou peníze jen proto, aby se na vinici vyfotografovali pět šest či sedm let, či jiné období, po které vinici vlastní. Aby vydělali, museli by ji prodat někomu jinému, kdo zrovna zbohatnul v době, kdy oni chudnou.
Musíte si být vědom toho, což je případ můj i mého táty, že máte koníčka. Máme něco, co je možné principiálně dělat sám s určitou pomocí místních u některých prací, které pro víno tolik neznamenají. Důležité záležitosti, jako je stříhání vína si děláme sami, na vyvazování a potenciálním přivazování proutků se dle možností snažíme dohodnout s někým, kdo by nám to udělal, protože to není již tak high-tech a neovlivňuje to příliš úrodu.
Já tomu vínu říkám užitečný golf. Ten nehraju. Pakliže ale nestříkám víno a nemám tedy za uchem motorek a nevdechuji fosforečnany, sloučeniny mědi a zplodiny z výfuku, jsem díky vínu na čerstvém vzduchu. Trochu se hýbu, a to i do kopce, neběhám u toho. Je to prostě golf. Na rozdíl od golfu ovšem nevykopávám drny a nezabíjím krtky a ještě vytvářím něco, co je k užitku.
Podobně jako u golfu se také nedá podvádět.
Z toho, co jsem četl, soudím, že i u golfu se dnes trochu podvádí. To je ostatně možné i u vína. Proč to ale dělat, když je to koníček? Ekonomicky je to s našimi 1200-1300 hlavami problematické. Přední výrobce vína neohrožujeme, nekonkurujeme jim v Tescu a díky tomu se s nimi rádi vídáme. Považují nás ostatně, aspoň si to myslím, za veselou kuriozitu.
Vzpomínám si na posezení s jedním z kamarádů Milošem Michlovským (přední moravský vinař), kterému chutnalo naše víno, a ptal se, kolik ho máme z keře a zda si ho sami stříháme. Po odpovědi se zamyslel a řekl: No, kdybych vám platil to, co Ukrajincům, tak mne litr vína přijde na devadesát korun. Takhle tedy vypadá víno jako koníček z hlediska nákladů. Na rozdíl od golfu za to ale nic neplatím. Jen musí ta práce člověka bavit.
Který ročník z vín, které jste vypěstoval, považujete za nejlepší?
My máme vinici od roku 1980. Když se někdo diví, že se naše víno dá pít, tak mu říkám, když něco děláte skoro třicet let, tak byste musel být naprostý pitomec, abyste se to nenaučil dělat dobře. Nicméně loňský ročník se povedl, hezké čisté hrozno, dobře vyzrálé. Předloni to bylo také dobré. V roce 2007 byl myslím pěkný Aurelius. O rok později jsme zase měli skvělého Muellera.
Máme hodně odrůd, takže je možné očekávat, že se některá skutečně povede každý rok. Ekonomicky je to samozřejmě další nesmysl. Čím méně odrůd máte, tím je to méně nákladné. Z hlediska diverzifikace radosti je to ale dobře.
Že byste tedy někdy prodávali víno viceguvernér, tak asi nehrozí?
Z ekonomických důvodů to nejde. Navíc chybí dobrá legislativa pro drobné maloprodeje, jako je takzvané selské víno v Rakousku. Kdybych chtěl něco oficiálně prodávat, asi bych také měl víno lahvovat. K tomu bych potřeboval mj. i zkoušky z chemické laboratoře, což v tom množství nemá smysl. Tolik vína, aby se nám ta administrativa vyplatila, ostatně ani nejsme schopni vyrobit.
V posledních letech se často říká: letos bude výborný ročník vína.
Ano, to je pravidlo. O tom jsou krásné ekonomické texty. Jeden z nejlepších ekonomů, editorů odborných časopisů mnoha dekád Orley Ashenfelter, který rediguje nejdůležitější ekonomický časopis American Economic Revue, je strašný fanda na víno. Vydává, myslím, že z daňových důvodů oficiálně na Bahamách, nebo někde v Karibiku, časopis o víně. U vín, jako je Bordeaux, je ale skutečně důležité odhadnout, jaký ten ročník bude, až dozraje za čtyři až pět let. On to vzal statisticky v podobě ceny a doporučení. Jaká tato vína opravdu budou, se ukáže, když za pět let dozrají. No a ukázalo se, že kritici významně nadhodnocují kvalitu v podstatě každého ročníku v době, kdy je ještě mladý, tedy o špatném řeknou, že bude průměrný, průměrný, že je dobrý atd. Ashenfelter má i několik dalších tabulek, na nichž ukazuje, jak se hodnocení kvality špičkového bordeaux vína mění s tím, jak dozrává. Nejprve třeba uvádějí - tohle vypadá zajímavé, bude výtečné, za rok už je dobré, o rok později nadprůměrné. Pak ale vína dozrají a ukáže se, že šlo o průměrný ročník. S tím, že některé vinice měly, jak se tak stává, nadprůměrné víno.
Je to, možná podvědomá, abych nekřivdil, koluze mezi vinaři a znalci, protože znalci potřebují být zváni na dobré víno a vinaři zase potřebují vytočit tzv. primery. Jde o bedny mladého vína, které můžete koupit levněji než zralé bordeaux. Jen nevíte, zda bude dobré, průměrné nebo jen podprůměrné. Pokud uvěříte znalcům, že tento ročník bude docela zajímavý ke koupi, máte statistickou jistotu v tom, že není-li tento ročník zrovna výjimečný, tak bude o něco horší, než tvrdí.
Tady v Česku to ale nemá žádný velký smysl. U nás se pije většinou bílé a ročník má u většiny bílého i červeného smysl vypít tak za jeden, maximálně dva tři roky, u řady odrůd jako třeba mullerka za pár kvartálů, u grilu v létě před delší sklizní. A taky už na konci prvního roku je u většiny toho, co se u nás vyrábí, jasné, co je to za víno.
Únor 2010, František Mašek, www.peníze.cz
Životopis Miroslava Singera
Miroslav Singer se narodil 14. května 1968 v Praze. Po ukončení studia na pražské VŠE (obor matematické metody v ekonomii) získal v roce 1991 stipendium na doktorandském studiu University of Pittsburgh, kde v roce 1995 obhájil disertaci a získal titul PhD. Od roku 1993 pracoval i jako výzkumník a přednášející, později zástupce ředitele pro výzkum v Národohospodářském ústavu AV ČR a Centru pro ekonomický výzkum a doktorské studie UK (CERGE-EI).
Od roku 1995 byl hlavním ekonomem společnosti Expandia Finance, v letech 1998 a 1999 ředitelem Investiční společnosti Expandia a v letech 2000 a 2001 ředitelem společnosti Expandia Holding (vrcholné firmy finanční a průmyslové skupiny Expandia). V roce 2001 se stal ředitelem skupiny služeb podnikům poradenské firmy PricewaterhouseCoopers ČR, kde se specializoval na projekty zlepšující výkonnost podniků, restrukturalizace a transakce s problémovými aktivy. Vedl také komplexní projekty, např. projekt marketingové a finanční studie potenciálního pořádání olympijských her v Praze.
Působil rovněž jako člen dozorčí rady či představenstva společností Česká pojišťovna, Expandia Finance, Expandia Banka, Expandia Holding a Chemofond a průmyslových firem Jitona, Vigona a Vlnap. Je předsedou Nadace CERGE-EI. Byl členem redakční rady časopisu Finance a úvěr a Business Central Europe.
Přednášel či přednáší v CERGE a na pražské VŠE. Je autorem řady článků v denním či odborném tisku, například v Review of Economics and Statistics, Economics of Transition a Journal of Comparative Economics. Mj. také přispěl do monografií vydaných nakladatelstvími Academic Press London nebo Lappeenranta University of Technology. Na odborných konferencích i ve svých přednáškách se zabývá hlavně ekonomickými aspekty transformace, růstu či evropské měny, ale také např. problematikou konkursní legislativy nebo správy společností.
Od 11. února 2005 je členem bankovní rady ČNB, v níž zastává funkci viceguvernéra.
Singer je ženatý, má 2 děti, k jeho zálibám patří knihy, filmy, chůze a pěstování vína
Pro členky klubu
