Nespořit, utrácet, půjčovat?
Výše úrokových sazeb na depozitních produktech našich bankovních domů je stále i mediálně frekventovaným tématem. O vyjasnění situace, srovnání přístupu takzvaných malých i tradičních bank a názor, kam se sazby mohou v budoucnu ubírat, jsme požádali Viktora Kotlána, ředitele útvaru Řízení aktiv a pasiv finanční skupiny České spořitelny.
Z čeho pramení stávající nízké úrokové sazby u všech bankovních produktů? Nejde jen o spoření, historicky nízké sazby jsou i například u hypoték.
Je to tak – nyní je možné půjčit si za rekordně nízké sazby. Hypotéky s fixací sazby na deset let jsou nyní k mání okolo dvou procent, což je historicky nejvýhodnější situace. Výše sazeb nastavují centrální banky. Ty drží téměř nulové úroky, aby podpořily růst ekonomik a inflace. Kromě toho využívají i nestandardní nástroje, jako jsou nákupy cenných papírů na trhu nebo u nás devizové intervence.
Zmiňuješ intervence na oslabení koruny nad úroveň 27 Kč/eur. Jaká je tam souvislost s výší úrokových sazeb?
ČNB „tiskne“ a prodává koruny a za ně nakupuje eura, čímž dosáhla cíleného oslabení kurzu naší měny. Takto se do oběhu dostalo nově přes 200 miliard korun. Tyto peníze zůstávají v naší ekonomice. Banky za ně nakupují dluhopisy, což vede k růstu jejich cen a poklesu výnosů. Poté, co ČNB snížila krátkodobé sazby prakticky na nulu, jsou devizové intervence dalším kanálem ke snížení dlouhodobých sazeb. Většinou se zmiňuje jen vliv intervencí na kurz koruny, ve skutečnosti je zde ale velmi významný dopad na výši výnosů dluhopisů.
A jak souvisejí výnosy dluhopisů se sazbami komerčních bank na depozitních nebo úvěrových produktech?
Český bankovní sektor funguje dlouhodobě s přebytkem likvidity, v systému je více vkladů než úvěrů. Banky proto za volné peníze nakupují státní a jiné dluhopisy. Výnos z těchto cenných papírů je pro ně vodítkem pro nastavení úročení u ostatních produktů – jak na straně depozit, tak u úvěrů. Je zde prostě jasná vazba mezi finančním a bankovním trhem.
A jak se výnosy státních dluhopisů vyvíjejí?
Bez nadsázky lze říci, že trh překvapuje i nejotrlejší finanční specialisty. Výnos pětiletého dluhopisu české vlády dělal před rokem přibližně dvě procenta. Nyní je desetkrát nižší – na úrovni kolem 0,2 procenta. Stejně nízké sazby jsou v Evropě pouze v Německu. Na jedné straně tedy můžeme být hrdí na to, že finanční trh hodnotí bonitu české vlády stejně jako německé. Na druhé straně nezastírám, že rekordně nízké sazby jsou pro banky velkou výzvou.
To tedy znamená, že banky umísťují přebytečnou likviditu na pět let za 0,2 procenta?
Ano, je to tak. Zde ale příběh nekončí. Banky totiž platí povinně příspěvek do fondu pojištění vkladů a ten je vy výši 0,16 procenta z téměř všech depozit. To znamená, že když klientovi banka zaplatí na pětiletém termínovém účtu 0,2 procenta a za ty peníze nakoupí státní dluhopisy, tak ve skutečnosti není „na nule“. Reálně prodělává 0,16 procenta.
Jak je tedy možné, že některé banky platí na spořicích účtech i více než jedno procento?
Je fér říci, že banky samozřejmě likviditu umísťují primárně do úvěrů. A tam jsou sazby vyšší, u hypoték kolem rekordních 2 procent. K tomu je potřeba dodat důležitou věc. Úvěry jsou samozřejmě rizikovější než státní dluhopisy. Čím vyšší úročení, tím vyšší riziko. Ne všechny banky mají v průměru stejně bonitní dlužníky, některé poskytují relativně „divoké“ půjčky.
Díky nesmyslné regulaci EU se ale střadatelé do výše 100 tisíc eur nemusejí o rizikovost bankovních úvěrů vůbec zajímat. Regulace ve jménu nákupu voličských hlasů potlačuje základní ekonomickou logiku. Stabilní banka s více než stoletou historií je v očích klienta díky 100procentnímu pojištění vkladů (do zmíněných přibližně 2,7 milionu korun) na první pohled stejně bezpečná jako malinká kampelička s „garážovým“ managementem a několikaměsíční historií.
Jaký je rozdíl mezi úročením na běžných a spořicích účtech?
Souvisí to s rozdílnou rolí těchto produktů. Od běžných účtů klienti očekávají možnost realizace bezpečných převodů, transakcí. Od spořicích účtů čekají naopak zhodnocení vkladu a jsou za to ochotni podstoupit možnost relativně omezeného počtu transakcí. Stabilní peníze mohou banky lépe zhodnocovat a o tyto výnosy se potom podělit s klienty. Jak jsem ale říkal, výnosy klesají a s tím klesá rychle i úročení na spořicích účtech.
Jak bys tedy doporučoval spořit?
Radil bych finance co nejvíce rozložit – část úspor držet v penězích, část v méně likvidních investicích. Určitě se mi osobně osvědčilo pravidelné investování prostřednictvím podílových fondů. Snažím se využívat i státem podporované produkty a dlouhodobě sázím i na akcie. V hledáčku mám rovněž realitní fondy. Pravdou ale je, že stávající doba přeje spíše tomu, kdo si chce peníze půjčit, než spoření. Toto je přesně záměr centrálních bank popisovaný v úvodu – aby lidé nespořili, utráceli, půjčovali si, a tím pomohli rozjet ekonomický růst a vrátit inflaci k normálním hodnotám.
Jaroslav Kropáček, Česká spořitelna
Pro členky klubu
