Červen 2012 - Měnové a fiskální politiky v kontextu evropské dluhové krize
Vyhne se Řecko antické tragédii? V souvislosti s dluhovou krizí se hodně hovoří o fiskální a monetární (měnové) politice. První z nich lze zjednodušit jako potřebu udržet příjmy i výdaje v rovnováze, o čemž věděli své již staří Řekové a Římané. Jak to v praxi funguje, lze ukázat právě na příkladu Řecka. Jako člen eurozóny příliš nemůže ovlivňovat vlastní měnovou (monetární) politiku. Aby nedošlo k novodobé antické tragédii, zřejmě by ale stačilo, když zabrání velkým daňovým únikům, což patří do politiky fiskální. A to Řecko ovlivnit může.
Fiskální politiku lze zjednodušit na zásahy státu do rozpočtu. Rozpočtové příjmy a výdaje by měly být dlouhodobě v rovnováze. Málokterý stát ale dodržuje zásadu, raženou ekonomem Johnem Keynesem, a má v době růstu ekonomiky přebytkový rozpočet, aby mohl těchto přebytků využít při stagnaci či poklesu ekonomiky.
Jak se zemi daří udržet rovnovážný rozpočet, záleží na jejích prioritách, tedy kolik peněz vynaloží na obranu, bezpečnost, policii, zdravotnictví, sociální politiku, mzdy státních úředníků, vzdělání, zahraniční politiku, nebo jiné účely. A na struktuře a výši daní, které vybírá a stále tvoří hlavní zdroj příjmů státu.
Expanze, rovnováha či restrikce?
Fiskální politika může být expanzivní, neutrální či restriktivní. V prvém případě, jako v Řecku i řadě jiných zemí, veřejné výdaje přesahují příjmy. Vzniká tak schodek státního rozpočtu a roste státní dluh. Při neutrální fiskální politice jsou veřejné výdaje a příjmy a tím i rozpočet vyrovnané. Většina zemí ale žije nad poměry, jejich výdaje jsou vyšší než příjmy, a kvůli rostoucím dluhům je časem nucena použít restriktivní fiskální politiku, a kromě hledání nových zdrojů příjmů omezit výdaje a snížit tak dluhy. Najít správnou míru restrikce, která nezadusí ekonomický růst, však není lehké.
Ekonomiku dané země a tím i její fiskální politiku ovlivňuje měnová politika, tedy zásahy do hospodářství prostřednictvím množství peněz v ekonomice a cen. Často je provádí centrální banka dané země. Podobně jako fiskální politika je i měnová politika expanzivní či restriktivní.
Centrální banky mají řadu nástrojů, jak provádět měnovou politiku: od regulace investičních a spotřebních úvěrů, přes stanovení povinných minimálních rezerv bankám, ovlivňování rovnováhy na trhu cenných papírů. Nejviditelnějším krokem je zvyšování, nebo snižování základních úrokových sazeb.
Zjednodušeně lze říci, že při expanzivní měnové politice centrální banka sníží základní úroky, na jejichž bázi stanoví své úroky komerční banky. Zlevní tak peníze, jichž je na trhu v případě nízkých úroků dostatek. Při restriktivní politice centrální banka naopak úroky zvyšuje. Peníze jsou tak dražší a každý si rozmyslí, na co je využije. Za běžných okolností provázejí restriktivní fiskální politiku i restrikce v měnové politice, hlavně růst úroků. Někdy, jako třeba nyní, je ale třeba provádět restriktivní (fiskální) politiku a zároveň podpořit růst ekonomiky nízkými sazbami.
Řecko přijalo euro a tím i, jako další členové eurozóny, společnou měnovou politiku. Nemůže tak řešit potíže klasickou cestou, jíž je hlavně devalvace národní měny a zvýšit tak konkurenceschopnost svých výrobků. Pomoci mu ale může zodpovědná fiskální politika, v daném případě restriktivní.
Nemůže ji tedy sice podpořit adekvátní měnovou politikou (devalvace aj.), zřejmě by ale stačilo, kdyby Řekové řádně platili daně. Podle slov šéfa řeckého úřadu pro vymáhání daní SDOE Nikose Lekkase, citovaného německým listem Die Welt totiž ročně nepřiznají na daních až 45 miliard eur, což je asi 15 procent tamějšího hrubého národního produktu. Polovina z nich by prý smazala současné potíže. Dalo by se tak zabránit hrozící antické tragédii, jejíž důsledky mohou částečně dopadnout i na další země.
František Mašek, Hospodářské noviny
Pro členky klubu
