Jak si vybírat fond
Řada investorů se dívá na podílové fondy přezíravě. Některé prý nabízejí za hodně peněz málo muziky. Pro ty méně zkušené ovšem představují zajímavou alternativu, jak se naučit investovat i zhodnotit peníze. Inspirovat u fondů se mohou ostatně i „investiční mazáci“.
Podílové fondy nabízejí zajímavou příležitost, jak mohou zhodnotit své peníze i nezkušení investoři. Ty zvídavé mohou navíc naučit základům investování. Ve fondech přece není nutné zůstat do nekonečna. Získané zkušenosti lze tedy využít třeba při přímých investicích do jednotlivých tříd aktiv – dluhopisů, akcií, komodit, či sofistikovanějších investičních produktů jako jsou strukturované či pákové produkty aj.
Začátečníci, kteří si vybírají fond, by měli postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Místo na první pohled atraktivnějších akcií by se tedy měli zpočátku zaměřit spíše na fondy peněžního trhu. Jde o poměrně bezpečnou investici, případné kolísání jejich hodnoty je daleko nižší než u dynamičtějších akcií či komodit. Pokud se začínající investoři naučí, co je pro investování důležité a čemu věnovat pozornost (například, že investovat se má pravidelně), mohou přejít k rizikovějším typům fondů, nebo k přímým investicím.
Jde hlavně o to dokázat se orientovat nejen ve výnosech fondu a jeho poplatkové politice, ale i ve struktuře portfolia a jejích změnách. Jinými slovy – porozumět investiční strategii fondu a pochopit, co je pro dané aktivum nejdůležitější. To umožňuje alespoň částečně pochopit obecně platná pravidla fungování finančních trhů. Není snadné přesně odhadnout vývoj trhů, každý z investorů se občas spálí. Jde ale především o to, aby je to příliš nebolelo.
Loni sice ztrácely všechny typy fondů, obecně však platí, že nejbezpečnější (nejmenší kolísání hodnoty podílového fondu, ovšem i nejmenší průměrné výnosy) investici nabízejí právě fondy peněžního trhu, následovány dluhopisovými, smíšenými fondy a akciovými.
Toto dělení je poněkud orientační. Mezi dluhopisovými fondy najdeme hodně bezpečné fondy, které investují do státních dluhopisů a to v korunách, takže investor nepodstupuje měnové riziko. Ale také daleko rizikovější fondy, zaměřené na dluhopisy rozvíjejících se zemí, někdy nejen státní, ale i podnikové. Patří sem rovněž vysoce rizikové dluhopisy firem s ne vždy zcela jasnou budoucností (tzv. high-yield), které nabízejí za velké riziko vysoký výnos. V řadě případů lze jejich rizikovost srovnávat s akciemi.
Také mezi akciovými fondy existují velké rozdíly. Akcie společností z vyspělých zemí bývají méně rizikové než z rozvíjejících se trhů. Velké riziko představují fondy, investující do producentů komodit, dále fondy, zaměřené na určité odvětví či obor (nemusí se mu déle dařit), případně, jak ukázala nedávná minulost, na akcie realitních společností.
Pozlátko minulého výnosu
Navzdory varování odborníků se mnozí domácí drobní investoři při výběru fondu bohužel většinou řídí jeho ročním výnosem a vybírají si zpravidla ty, jejichž výnos je aktuálně nejvyšší. Neuvědomují si, že minulý výnos, jak zní známá poučka, nic neříká o tom, kolik může investice do fondu vynést v budoucnosti. Někdy to připomíná situaci, kdy někdo investuje do akcií, v době, kdy jsou na vrcholu. Může jít o výjimku a fond bude patřit, měřeno výnosem, mezi špičku. Vycházet ale při jeho výběru z jediného kritéria, tedy minulé výkonnosti, která se zpravidla neopakuje, je velmi ošidné.
Data o výkonnosti fondu – zejména dlouhodobá - nemá na druhé straně smysl zcela zatracovat. Rozhodně má však význam porovnat jeho výsledky za delší časové období, nikoliv jen za aktuální rok, a srovnat je s konkurencí. Významnou roli hraje správce fondu. Ti renomovaní jsou pochopitelně ve výhodě. V ČR zatím kult úspěšných manažerů fondů prakticky neexistuje, časem ale jistě budeme mít i my své Buffetty, Fabery či Rogerse.
Velkou roli hraje velikost fondu. Kritici sice tvrdí, že ty velké jsou méně pružné než menší fondové štiky, těžko ovšem opomíjet význam úspor z rozsahu, které by měly největším fondům umožnit, aby zavedly nižší vstupní (případně výstupní) poplatky než konkurence. A také menší manažerské poplatky, což je částka v procentech, kterou si správce každoročně vybírá za správu fondu. Nižší než u drobnějších fondů by měl být i ukazatel TER (Total Expense Ratio), který vyjadřuje náklady na provoz fondu.
Řada fondů porovnává svou výkonnost se směrodatným indexem. U většiny korunových fondů ale tento údaj nenajdete. Navíc tato informace nezkušeným investorům v praxi příliš nepomůže. Budou se nejspíš řídit spíše porovnáváním fondů na trhu navzájem.
Při výběru by je neměla zajímat jen dlouhodobá výkonnost fondu, ale také stabilita jeho výnosů. Může se totiž stát, že investoři budou potřebovat prodat podílové listy fondu, který má pěkné výsledky, ale ty silně kolísají a cena podílových listů je momentálně dole.
Ve výhodě jsou globálně investující fondy, které mohou lépe rozložit riziko svých investic. Neplatí to ale absolutně. Příliš diverzifikace také někdy škodí a do módy se dostávají tzv. koncentrovaná portfolia, která tvoří i pouhých několik desítek akcií. Důležité je také vědět, zda se fond zajišťuje proti měnovému riziku, aby investory silná koruna nepřipravila o nemalou část výnosů. Na druhé straně zajištění není zadarmo a z výnosu fondu si tak něco ukrojí.
Modelová, typová či profilová portfolia
Některé informace, například o skladbě portfolia fondu, jeho změnách, nebo komentář portfoliomanažera (navzdory zveřejňování s určitým zpožděním), mohou být užitečné i pro zkušené investory a nabízet určité vodítko hlavně v dobách, kdy je třeba akcie pečlivě vybírat.
Zajímavou inspiraci nabízejí zajištěné fondy, konstruované většinou na čtyři až pět let. Jejich očekávaný výnos je zpravidla závislý na výnosech předem vybraného okruhu (koše) akcií. Proč se tedy nepodívat, které si správce fondu vybral a porovnat je s vlastním názorem?
Diverzifikace, neboli rozložení rizika, o níž jsme hovořili, je hezká věc. Každý má ale o ideální podobě své investice poněkud jinou představu. Některý investor je ochoten více riskovat, jiný, jak nasvědčuje investiční test určený k tomuto účelu, má radši větší bezpečí, někdy trochu i na úkor nižšího výnosu. Tomu je třeba podřídit skladbu investic.
Zkušení investoři si ji jistě namíchají sami. Ti méně zkušení mají k dispozici modelová, typová či profilová portfolia a také profilové fondy od těch nejkonzervativnějších, které vůbec neinvestují nebo jen minimálně investují do akcií a silně preferují instrumenty peněžního trhu, po nejagresivnější profilové (akciové) fondy.
Specifickou kategorií jsou tzv. fondy životního cyklu investující dlouhodobě (často na 20 i více let). Jak je patrné z názvu, jejich investiční strategie se snaží přiblížit potřebám životního cyklu investora. Portfolia těchto fondů zpočátku tvoří hlavně rizikovější akcie, nebo třeba i komodity. Postupem času, jak stárnou ti, kteří si fond koupili, rizikových aktiv ubývá a bezpečnějších, jako jsou dluhopisy nebo instrumenty peněžního trhu, naopak přibývá. Tím se snižuje riziko a kolísání hodnoty investice před maturitou fondu.
Jde tedy o dlouhodobou investici do dynamických aktiv (akcií, komodit), jejímž cílem je co nejefektivněji zhodnotit investované prostředky a před jejich plánovaným použitím, např. odchodem do důchodu, zajistit, aby o naakumulovanou částku investoři nepřišli.
Záleží proto zcela na nich, který z fondů si vyberou a zda se po sledování investic do nich a samostudiu rozhodnou, že budou investovat sami a přímo, aniž by fondy využívali. Nicméně, i v tomto případě mohou čas od času hledat ve fondech „investiční“ inspiraci.
František Mašek
Pro členky klubu
