Kolik stojí investování
Všechny formy investování s sebou nesou určité náklady. Asi by bylo bláhové domnívat se, že při nákupu investičního instrumentu již za nic dalšího nebudu platit. Jinak řečeno, “maker“ produktu či jeho distributor si za poskytnutou službu nebo produkt účtuje různé poplatky.
Poplatky mohou mít různou formu, v závislosti na daném produktu a distribučním kanálu, prostřednictvím kterého si ho kupujeme. Důležité tedy je, s jakými produkty se nejčastěji setkáváme, jaké jsou dostupné běžnému privátnímu investorovi.
V praxi se setkáme se třemi základními poplatky:
Vstupní poplatek neboli poplatek za nákup cenného papíru – jedná se o poplatek, který si tvůrce produktu nebo distributor účtuje za nákup cenného papíru a souvisí s náklady na distribuci produktu nebo náklady trhu na kterém je obchod realizován. Zpravidla bývá vyjádřen procentní částkou, v některých případech s určením případného minima nebo naopak stropu.
Poplatek za správu neboli poplatek za obhospodařování (management fee) – vyjadřuje náklady správce nebo tvůrce produktu spojené s vlastním obhospodařováním portfolia cenných papírů nebo fondu, tvorbu investiční strategie, výběr vhodných titulů do portfolia či fondu.
Výstupní poplatek neboli poplatek za prodej cenného papíru – jedná se o poplatek, který si tvůrce produktu nebo distributor účtuje za odkup (prodej) cenného papíru a souvisí s náklady trhu na kterém je obchod realizován. Zpravidla bývá vyjádřen procentní částkou, v některých případech s určením případného minima nebo naopak stropu.
Podrobněji se podívejme na poplatky aplikované u retailově nejčastěji užívaných podílových fondů, a také na poplatky spojené s Individuální správou aktiv:
Otevřené podílové fondy
U většiny fondů se setkáte s poplatky vstupními, často označovaným jako „distribuční“. Jsou příjmem buď správce fondu nebo jeho distributora a jsou z něj hrazeny náklady spojené s distribucí fondu. Jejich struktura je odlišná, jejich maximální výše je definována Statutem fondu a konkrétní aplikovaná výše pak vyhlašována Ceníkem.
Jejich odlišná výše v sobě skrývá přesnou logiku dle kategorií fondů – kopíruje v podstatě jejich potenciál. Nejnižší vstupní poplatky budete platit u fondů peněžního trhu, jejichž potenciál je relativně malý a omezený. Pak budou následovat fondy dluhopisové, smíšené a pak fondy s nejvyšším potenciálem – fondy akciové, popřípadě komoditní. Konkrétní výše a jejich aplikace je odlišná dle správce fondů, přesto se mnoho v rámci uvedených kategorií neliší.
Méně obvyklé jsou poplatky výstupní, ty aplikuje jen velmi malé množství fondů, a povětšinou jsou aplikovány jako snižující se v čase. Klient dopředu nic neplatí, v souladu s doporučených investičním horizontem daného fondu jsou však poplatky na výstupu. Uveďme si příklad:
Dluhopisový fond má doporučený investiční horizont 2 – 3 roky. Pokud odcházím v prvním roce trvání investice, je aplikován výstupní poplatek 1%. Pokud odcházím v druhém roce, je aplikován poplatek 0,5%. Pokud má investice trvá 2 a více roků, je výstupní poplatek 0%. Klient je tak motivován zůstat ve fondu doporučenou dobu, a je pak „odměněn“ nulovým výstupním poplatkem. Sekundární výhodou pro klienta je to, že je nepřímo nucen k dodržení optimální doby pro investici, neboť riziko případného poklesu hodnoty jeho investice je snižováno v čase – dodržením doporučeného investičního horizontu.
Nevýhodou uvedeného systému je, že jsou tyto poplatky v daných kategoriích fondů většinou vyšší než poplatky vstupní.
Na trhu se také objevují kategorie fondů, které poplatek vstupní a výstupní kombinují, typickým příkladem jsou zajištěné fondy. U nich se kombinuje poplatek vstupní s výstupním poplatkem snižovaným v čase.
Poplatek vstupní i výstupní je aplikován a strháván klientovi z konkrétní částky, např. pokud investuji 100 000 korun, je mi stržen na vstupu poplatek 1%, tedy 1 000 korun a efektivně tak zainventuji pouze 99 000 korun. Stejně tak na výstupu, je mi při odkupu 100 000 korun v prvním roce investice strženo 1%, tedy na účet mi přijde zmiňovaných 99 000 korun.
Je-li u fondu deklarována výkonnost 10% za předcházející období, musím si vstupní a výstupní poplatek ze zhodnocení ještě odečíst. Tímto „oslím můstkem“ bychom se měli dostat k poplatku, který je aplikován u drtivé většiny fondů, a tím je tzv. management fee – poplatek za obhospodařování.
Tento poplatek si však od deklarované – konkrétní výkonnosti fondu (např. roční výkonnost 5%) neodečítám. Tento poplatek je denně zálohově účtován při oceňování majetku fondu a tím je rovnou promítnut do hodnoty portfolia fondu. Jinak řečeno, výkonnost fondu (v příkladu 5%) je o tento poplatek již očištěna – je odečten v zálohách.
Zmiňované management fee je důvod, proč investiční společnosti podnikají v oblasti kolektivního investování. Je to jejich hlavní příjem a jsou tak motivováni k tomu, aby co nejvíce vydělali klientovi, tedy co nejlépe zhodnocovali jeho prostředky ve fondu. Protože spokojený investor nechává své prostředky ve fondu dlouhodobě, a tím dává možnost investiční společnosti, aby také vydělávala.
Pokud bychom se ale chtěli podívat na náklady fondů ještě detailněji, museli bychom se zajímat o tzv. ukazatel celkové nákladovosti fondu TER (total expense ratio). Hlavní náklad fondu je samozřejmě zmiňované management fee, a hodnota TER se od něho většinou mnoho neodlišuje, přesto zahrnuje některé další provozní náklady hrazené fondem, které snižují jeho výkonnost. Patří sem například náklady spojené s auditem fondu při roční uzávěrce fondu, poplatek za depozitáře apod.
Správa aktiv
Hovoříme-li o Správě aktiv (Asset management) je nutné říci, že tato „služba“ je zcela individualizovaná, a tím i její poplatky za správu. Závisí na mnoha faktorech, jako je objem aktiv, rizikový profil investičního portfolia, konkrétní správce atd.
Poplatek za správu může mít i různé formy:
Fixní fee – např. jako procento z objemu spravovaných aktiv, nebo pevně stanovená částka,
Variabilní fee – stanovený procentem z výnosu majetku – např. procento z částky, o kterou výnos portfolia za kalendářní rok překonal předem stanovený benchmark.
Kombinace fixního a variabilního fee – jedná se o nejčastější způsob účtování nákladů za správu aktiv (např. 1,2 % z objemu spravovaných aktiv + 25 % z částky, o kterou výnos portfolia za kalendářní rok překonal předem stanovený benchmark).
Se správou aktiv mohou souviset další služby, jejichž poplatky mohou být stanoveny individuálně. Jedná se například o poplatek za služby související se správou a úschovou cenných papírů (tzv. custody fee). Další jednotlivé služby (inkaso kupónu, dividendy) zpravidla bývají stanoveny ve standardním sazebníku obchodníka s cennými papíry či banky.
Pro členky klubu
