Rating: význam, historie a budoucnost
S termínem rating se v našich končinách nesetkáváme déle, než oněch dvacet transformačních let; ale ani jeho masovější rozšíření a používání na mnohem vyspělejších a kontinuálně déle fungujících finančních trzích není o moc delší. Celková historie využívání ratingu však nedávno oslavila již své sté narozeniny.
S termínem rating se v našich končinách nesetkáváme déle, než oněch dvacet transformačních let; ale ani jeho masovější rozšíření a používání na mnohem vyspělejších a kontinuálně déle fungujících finančních trzích není o moc delší. Celková historie využívání ratingu však nedávno oslavila již své sté narozeniny.
Kdo, co a pro koho?
Smysl ratingu lze porovnat s rolí objektivního arbitra, tedy takového rozhodčího, výsledkem jehož činnosti by mělo být obecně uznávané, respektované a akceptovatelné hodnocení v nejšířeji pojaté investiční komunitě. Důležité je rovněž vymezit si, kdo že je vlastně hodnocen. Je to subjekt, který je významně ekonomicky činný, jehož aktivita v oblasti jeho působení je významná až dominantní a pro výkon této aktivity si obvykle opatřuje finanční zdroje na veřejném finančním trhu, nejčastěji významném a mezinárodním. Tímto subjektem může být stát, jiná veřejná instituce či regionální autorita emitující své cenné papíry – nejčastěji dluhopisy – k získání finančních zdrojů pro účely naplňování jimi poskytované veřejné služby. Může to však být i významná privátní korporace, jejíž činnost obvykle přesahuje rámec příslušného regionu či národní ekonomiky a finanční zdroje si také opatřuje na významných finančních trzích.
Ještě musíme zmínit i obsah prováděného hodnocení. To je primárně zaměřeno na komplexní posouzení veškerých známých rizik hodnoceného subjektu – především pak jeho schopnost dostát v požadovaných termínech v plné výši svým závazkům.
Výstupem ratingového hodnocení je prostřednictvím schematické škály ocenění posuzující míru pravděpodobnosti, zda hodnocený subjekt dostojí svým závazkům. Toto je zřejmě hlavní informační hodnota provedeného ocenění; od ní se odvozují další informace: tedy například jaká je pravděpodobnost, že ve stanoveném čase bude mít subjekt s určitým stupněm ratingového ocenění problém s dodržením klíčových podmínek svých závazků – tedy především s tzv. defaultem (situací, kdy je příslušný subjekt ve fázi prodlení při plnění části či všech svých závazků). Výše popsaný proces se nazývá úvěrovým ratingem a je znázorněn kódem (obvykle začínajícím písmenem A při vysoké míře bonity až písmenem D pro případy právě opačné).
Jak to začalo
Historie ratingu jako objektivního rozhodčího pro fungování a bonitu subjektů činných na finančních trzích sahá přibližně sto let zpět. Je spojena s osobností Johna Moodyho, který v roce 1909 použil škálu o třech symbolech k určení bonity cenných papírů, resp. jejich emitentů. Jeho činnost vedla k založení první agentury pro vytváření ratingových hodnocení – Moody’s Investor Service (1914). O dvě léta později vznikla společnost Poor’s Publishing Company a rok 1922 je spojen se založením Standard Statistics Company a Fitch Publishing Company. Pokud bychom byli jízliví, tak historicky významný je pouze rok 1941, kdy fúzí druhé a třetí jmenované korporace vznikl Standard & Poor’s a rozdělení ratingového trhu tím bylo i přes různé překážky na dlouhá desetiletí dáno. Dodejme jen, že tržní podíl dvou lídrů osciluje okolo 40 procent pro každého z nich, „bronzový“ Fitch drží rovněž dlouhodobě váhu okolo 16 procent a zbývající čtyři procenta se týkají tisíců lokálních ratingových agentur bez jakékoliv reálné šance prolomit tento globální oligopol.
V průběhu rozvoje finančních trhů v čase rostly nároky na posouzení bonity jednotlivých typů emitentů či jiných na trhu aktivních subjektů. Tím se rozšiřovala i nabídková škála ratingových ocenění. Proto rozlišujeme rating krátkodobý (využívaný pro ocenění bonity zkoumaného subjektu z pohledu jeho krátkodobých kontraktů) a dlouhodobý (který je obvykle založen na zásadnějším prověření a vyhodnocení bonity korporace či veřejného subjektu). Rozmach finančních trhů v globálním kontextu po uvolnění devizových restrikcí v 70. a 80. letech výrazně zvýšil váhu mezinárodního ratingu (kdy je testována schopnost plnit závazky v zahraniční měně z pohledu hodnoceného subjektu) v porovnání s ratingem lokálním (závazky v domácí měně). Z pohledu hloubky a důkladnosti kritérií hodnocení můžeme dále rozlišit mezi relativně povrchnějším obchodním ratingem (pro nějž jsou základním informačním zdrojem veřejně dostupná fakta) a ratingem investičním (opírajícím se i o důvěrné a detailní interní informace týkající se hodnoceného subjektu).
Rating dnes
S nástupem krize finanční i reálně ekonomické v roce 2008 bylo v souvislosti s ratingovými agenturami poukazováno na to, že i ony se na krizi mohly podílet a napomáhaly ji spustit, neboť „rozhodčí přestali pískat rovinu“. A ve jménu krátkodobé maximalizace výdělků ve svůj prospěch byly schopny „přimhouřit“ oči nad tušeným, byť třeba jen latentním hříchem či problémem hodnoceného subjektu a udělit mu hodnocení příznivější, než by si zasloužil. Tím by samozřejmě byla objektivita obrazu výrazně pokřivena, což se patrně v několika jednotlivých případech i stalo. Výsledkem této zhoršené reputace ratingových agentur (jež se však ani náznakem nedotkla po desetiletí vytvářené konstelace – alespoň na té vrcholné úrovni, kde všichni hodnotí vesele dál) bylo schválení a přijetí návrhů na jejich poměrně zásadní regulaci. Ta se na úrovni nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1060/2009 projevuje především v registraci těchto agentur, v posílení jejich transparentnosti a v oddělení výkonu vlastní analytické práce od finančních toků jejich odměn.
Typy ratingového hodnocení různými agenturami pro různé země
Petr Zahradník, EU Office České spořitelny, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV)
Pro členky klubu
