Inflace: méně znamená více
Růst inflace může znehodnotit příjmy či úspory, nebo snížit výnosy z investic, na druhé straně ovšem také třeba ulehčit situaci dlužníků.
Kupovat si dvoukilový chléb za 420 miliard marek jako ve 20. letech minulého století v Německu nebo platit jako donedávna v Zimbabwe miliardovými bankovkami připadá Čechům jako výjev z jiného světa. V někdejším Československu sice po liberalizaci cen v roce 1991 stoupla roční míra inflace na 56,6 % a několik dalších let zůstala dvouciferná, obecně však u nás vysoké inflaci pšenka nekvete. Čas od času poskočí výše, jako loni k sedmi procentům, pak ovšem zpravidla rychle klesá. Letos v červenci meziročně činila 0,3 %.
I nízká inflace, jejíž míra de facto vyjadřuje růst cen za určité období, ale snižuje reálné příjmy obyvatel. Jako v jiných případech tedy i tady platí, že méně (inflace) znamená více.
Jak vzniká inflace?
Příčinou růstu cen neboli inflace je nerovnováha na trhu, a to mezi celkovým množstvím peněz a objemem statků a služeb vyjádřeným právě v penězích, za které jsou směňovány. O tom, co přesně způsobuje inflaci – existují různé nerovnováhy na straně poptávky i nabídky – se stále vedou diskuze. Část ekonomů zdůrazňuje významnou roli státu při jejím řešení, jiní naopak upozorňují, že je to právě stát, jehož zásahy přímo či přeneseně zvyšují inflační tlaky. Může například trh deformovat dotacemi a regulací cen nebo tím, že tyto ceny uměle nastaví.
Důležitou roli hrají centrální banky, které mohou novými emisemi peněz, nebo naopak jejich stahováním z oběhu, zvyšovat, či snižovat míru inflace. Podle toho, jak nastaví základní úrokové sazby, se zase zpravidla odvíjejí „tržní“ úroky, za které poskytují klientům peníze banky, stavební spořitelny nebo třeba i hypoteční ústavy. Vyšší úroky nutí firmy šetřit, a působí tedy protiinflačně. Jejich snižování naopak peníze zlevňuje a zvyšuje inflační tlaky.
Někdy ovšem centrálním bankám nezbývá nic jiného, než vyhánět čerta ďáblem a sázet při boji s recesí či finanční krizí (jako například nyní v USA či v řadě dalších zemí) na menší zlo v podobě snižování úrokových sazeb a emisí levných peněz na úkor rostoucí inflace.
Podobně jako v řadě jiných zemí je i v České republice míra inflace odvozena od indexu spotřebitelských cen CPI (Consumer price index), který zachycuje pohyb cen ve stanoveném spotřebním koši. Český statistický úřad na jeho základě publikuje meziroční a meziměsíční míru inflace. Pokud tato data očistíme od změn regulovaných cen, daňových úprav a dalších administrativních opatření, dostaneme tzv. čistou neboli jádrovou inflaci.
Nominální a reálné výnosy
Kdo chce zjistit, o kolik bere v novém roce víc, musí si od nominálního růstu mzdy odečíst právě míru inflace. Stejné je to u investic. Když dluhopisový fond klientovi za rok vydělá 3 % a inflace činí 5 %, je reálně v minusu. A naopak.
Ministerstvo financí odhaduje, že by letošní míra inflace mohla činit 1,1 %. Jestliže tedy některé banky nabízejí spořicí účty a jiné produkty úročené dvěma a více procenty, čeští investoři na tom zatím i po odečtení 15% daně po letech půstu mírně vydělají.
ČNB počátkem srpna snížila základní úrokové sazby na 1,25 %, což se může odrazit v poklesu úroků na trhu. Včetně těch, jimiž banky úročí citované účty. Řada bank ale bojuje o peníze klientů, čímž by tak teoreticky mohly zůstat jejich výnosy (po odečtení inflace a daně) kladné.
Většina zemí ale řeší problémy spojené s finanční krizí či recesí finančními injekcemi. Panují proto obavy, že inflace může časem opět růst. A možná i citelně.
Velmi důležitý je vztah míry inflace k úrokovým sazbám. Obvykle platí, že když inflace roste, centrální banky se ji snaží zbrzdit zvyšováním (základních) úrokových sazeb. Tato poučka ovšem naráží na některé problémy.
Růst úrokových sazeb zpomaluje hospodářský růst, což často vadí kvůli možné ztrátě popularity u voličů vládám jednotlivých zemí. Centrální banky, považované za „strážce čistoty ekonomiky“, jsou tak často pod tlakem. Stačí se podívat na současný vývoj ve světě. Řada centrálních bank snížila kvůli boji proti finanční krizi a recesi základní úroky na minimum, některé až na nulu. Pokud by se inflace opět stala velkým strašákem, budou schopny „podrazit“ křehkou ekonomiku zvyšováním sazeb?
Zatím je inflace v mnoha zemích nízká, v některých dokonce i záporná. Při již zmiňované masivní finanční pomoci řadě ekonomik ze strany centrálních bank ale může její míra časem vzrůst, a to možná i dost výrazně.
Již bylo řečeno, že Česká republika nepatří k zemím, které dlouhodobě inflace sužuje. Nic na tom zatím nemění fakt, že je přes pokračující liberalizaci cenová hladina, z níž Česko vychází, trochu nižší než ve vyspělých evropských zemích a tento rozdíl by se měl postupně vyrovnávat. Je ovšem třeba počítat s případným „dovozem“ části inflace, hlavně v případě výraznějšího růstu cen importované ropy a dalších surovin.
Inflace a investování
Míra inflace přirozeně ovlivňuje i výnosy investičních produktů. Obecně platí, že nejlepší lék na tento neduh představují tzv. reálná aktiva, tedy půda, nemovitosti nebo komodity. Nač spekulovat, když stačí nakoupit zlato, říká si řada českých investorů! Zájem o tento blyštivý kov, ale také o stříbro, případně další vzácné kovy nebo diamanty roste. Vždy je ovšem třeba mít na paměti, že se s nimi obchoduje v dolarech: pokud by jeho kurz vůči koruně oslaboval, cena zlata na trzích by sice rostla, ale korunový investor by na tom mohl prodělat.
U akcií je situace komplikovanější. Pokud jde hospodářství nahoru, inflace jim pomáhá. Firmy totiž mohou vyšší náklady na suroviny či mzdy de facto promítnout v růstu cen zboží či služeb, které poskytují. Jejich zisky tak zůstávají minimálně stejné, nebo dokonce rostou. Jestliže ale ekonomika oslabuje, je vliv inflace na akcie negativní. Firma těžko může vyšší náklady přenést na někoho jiného, nebo jen v omezené míře a její zisky stagnují či klesají.
Růst inflace a následně úrokových sazeb není příznivý pro fondy peněžního trhu nebo dluhopisové fondy. Úroky (kupony) dluhopisů, které mají fondy ve svých portfoliích, jsou totiž zpravidla úročeny méně, než odpovídá růstu inflace. Těžko také někdo dostane dobrou cenu za dluhopisy, které vynášejí díky kuponům méně.
Fondy mohou tento problém částečně řešit nákupem krátkodobých dluhových cenných papírů, i ty však zpravidla za růstem inflace zaostávají, takže jde jen o částečné řešení. Zajímavější jsou dluhopisy s pohyblivou úrokovou sazbou, respektive dluhopisy vázané na inflaci. Těch je ovšem v Česku – alespoň prozatím – nedostatek.
Za růstem inflace logicky zaostává také zvyšování úroků u běžných či spořicích účtů v bankách. Ani ony ale nepředstavují ideální řešení, jak by měl občan reagovat na rostoucí inflaci.
Zvyšující se inflace by se měla naopak promítat do cen reálných aktiv, zajímavé proto mohou být investice do nemovitostí, půdy a komodit.
Růst inflace navíc zvýhodňuje občany, kteří splácejí úvěry založené na pevně stanovených úrokových sazbách. Teoreticky lze podobný úvěr získat již dnes. Nikdo ale neví, zda a kdy, případně kam až inflace a následně úrokové sazby porostou. Třeba se nakonec ukáže, že jsou obavy části odborníků z budoucí vysoké inflace zbytečné. Podobná strategie má tedy svá rizika. Banky jsou navíc při poskytování úvěrů stále vybíravější a zdaleka ne každý ho může získat. Přesto je třeba s vlivem inflace na úspory či investice počítat i v době, kdy není její výše velkým strašákem.
František Mašek
Pro členky klubu
