Nejhorší asi máme za sebou
„Kolaps globálního finančního systému již snad nehrozí, sílí náznaky oživení světové ekonomiky. Zatím je ale křehké. ČR nemůže – i z tohoto důvodu – počítat s růstem, na jaký si zvykla,“ říká v rozhovoru pro Lady In nezávislý konzultant Miroslav Zámečník. Bývalý zástupce ČR ve Světové bance, který byl mj. poradcem prezidenta Václava Havla. A také členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) - ta však v polovině září ukončila svoji činnost. Česko ale podle Zámečníka podobnou permanentní poradní instituci, jakou má třeba Finsko, potřebuje.
Náš rozhovor lze stěží začít jinak než globální finanční krizí či recesí. Máme již nejhorší za sebou?
Myslím si, že ano. Loni to v posledním zářijovém týdnu a v říjnu vypadalo, že se může světový finanční systém položit. Po krachu americké investiční banky Lehman Brothers vypukla obrovská panika. Tomu odpovídala reakce americké i dalších vlád. Nyní se zdá, že již nic podobného nehrozí. Ke zlepšení ale došlo za cenu ohromného nárůstu bilanční sumy americké centrální banky FED, Bank of England a dalších centrálních bank, a velkých rozpočtových výdajů na intervence do finančního systému. Jiná věc je citlivost vůči riziku, která logicky hodně narostla. Banky zůstanou dlouho obezřetné. Je třeba počítat s tím, že tu léta neuvidíme třeba stoprocentní hypotéku – na plnou odhadní cenu nemovitosti. Vyspělé země, které zasáhly tyto problémy, budou dlouho zatěžovat rozpočtové schodky a jejich růst bude nižší.
Čeká svět stagnace, pomalejší oživení ekonomiky, nebo může přijít další recese?
To nikdo neví. Pozoruhodné je docela rychlé zotavování v celé Asii. Anualizovaný růst Japonska je překvapivě vysoký. Ohromný nárůst, ale po předchozích prudkých poklesech, zaznamenávají země jakoTchaj-wan či Singapur. Jejich finanční sektory přímo zasaženy nebyly, silně ale poklesl jejich vývoz. Velká část zpracovatelského průmyslu ve světě je totiž soustředěna v Číně a v okolních zemích, a pokles poptávky je těžce postihl.
Pro vývoj české ekonomiky je asi nejlepším barometrem Německo. Odtud již čtyři až pět měsíců přicházejí pozitivní předstihové ukazatele, týkající se vývoje zakázkového krytí. Data o vývoji zakázek na export jsou několik měsíců lepší než u vnitroněmecké ekonomiky. To je pro ČR velmi důležité.
V čem vidíte na cestě ke globálnímu oživení největší rizika?
Jde o oživení, ale hluboko pod meziroční úrovní. Je proto otázkou, kdy dosáhneme úrovně roku 2007 – u poptávky v zahraničním obchodě. Velké riziko opět představují ceny ropy. Ty mohou zastavit oživení v zemích závislých na jejím dovozu.
Akciové trhy zřejmě svůj růst trochu přepálily. Kdo se svezl na růstové vlně od jara, určitě hodně vydělal. Investor by ale měl být nyní opatrný.
Vývoj české ekonomiky je prý za evropskou, ale i německou, mírně opožděn. Kdy čekáte její oživení?
Dobrá čísla může přinést čtvrté čtvrtletí. To předchozí může být v některých ukazatelích lepší, nebude to ale příliš přesvědčivé. V posledních třech měsících roku již snad tedy zaznamenáme určitý posun, přinejmenším meziroční poklesy nebudou příliš výrazné. Snad to bude platit i příští rok. Nikdo ale nečeká rychlý návrat k vysokému růstu, na jaký jsme si zvykli my i veřejné rozpočty. Byly založeny na rychlém růstu ekonomiky, což není dobré. Snižování daní a sazeb bylo přitom výraznější než snahy snížit výdaje. Pro ČR tak existují dvě rizika: křehkost oživení zahraničních trhů, kam vyvážíme, a veřejné rozpočty.
Byl jste členem Národní ekonomické rady vlády (NERV). Splnila vaše očekávání?
NERV byla skupina deseti ekonomů, kteří pro něj pracovali ve svém volnu s poradním hlasem. Nebyli jsme exekutivní orgán, scházeli jsme se nepravidelně, byť samozřejmě častěji, když bylo třeba připravit balíček opatření na pomoc ekonomice. První intenzivní vlna této práce přišla v lednu, kdy jsme posuzovali, co je možné udělat. Myslím si, že zásluha NERV spočívá hlavně v tom, že přesvědčil vládu, aby pomohla uvolnit cash flow (toky peněz). Kdyby se to nepovedlo, byly by na tom hlavně malé firmy mnohem hůř. Pozitivní bylo zrušení záloh na daň z příjmů pro rok 2009, rychlejší vratky na DPH pro exportéry a sleva pojistného, které platí za zaměstnance zaměstnavatel.
Myslím, že většina ekonomické obce souhlasí s tím, že byl námi navržený balíček opatření přiměřený, odpovídající a nebyl špatně zacílen. A obsahuje zhruba to, co by měl. Osobně jsem vkládal velké, ale zatím nenaplněné naděje do zelených úspor. Velkou vstupní bariéru ale představuje fakt, že si musí občan zaplatit projekt, byly vysoké nároky na to, kolik opatření a jaká musí žadatel udělat, aby na úsporu dosáhl. Nově byl program dost výrazně upraven a zájem o něj tak doufám vzroste.
Chtěli jsme také využít víc peněz z evropských fondů, zvýšit garanční rámce a podnítit poskytování provozních úvěrů za podpory Českomoravské záruční a rozvojové banky. Některé věci jdou zkrátka přes administrativu, tedy ztuha.
NERV svoji činnost ukončil. Není to škoda?
Podle mého názoru se vyplatí mít něco podobného, ale v trochu institucionalizované podobě, jako ve Finsku. Tamější Ekonomická rada se nejvíc podobá naší tripartitě. Jsou v ní zastoupena jak ministerstva, tak odborové i podnikatelské svazy a centrální banka, vede ji premiér. Má asi dvacet členů a jen tři stálé zaměstnance. Aby řešila konkrétní otázky, vždy je vybráno téma a k němu připravena prezentace nebo zpráva. Tu si rada, vedená premiérem, objednává. Je napojena na akademickou půdu. I v ČR existují instituce, které by to dokázaly udělat, třeba Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy, s níž NERV spolupracoval.
Dá se to aplikovat v Česku?
Finský NERV můžeme ihned okopírovat. Velmi se mi líbí představa společného jednání odborářů, podnikatelů a centrální banky o závažných ekonomických problémech. Finové si zvykli hledat konsenzus v nekonfrontační diskuzi. Když má někdo v ČR udělat něco, co je pro zemi důležité, ale nepříjemné, často není vůbec zvyklý kultivovaně a strukturovaně přemýšlet a diskutovat o problému.
Vraťme se k finanční krizi či recesi. Jaké poučení si z ní můžeme vzít?
Třeba intervencemi do finančního sektoru se pořádně přifoukl morální hazard, skutečně se v řadě případů zahojili vlastníci na daňových poplatnících. Valná většina této finanční pomoci byla poskytnuta finančním institucím s tzv. toxickými aktivy a nebyli z nich plně vytěsněni stávající akcionáři. Získali tak neoprávněný majetkový prospěch. A celá regulatorika pro finanční systém je pořád velký problém – jak nastavit motivace na obezřetném podnikání, jak změnit požadavky na kapitálovou přiměřenost, aby působily proti ekonomickému cyklu, místo aby ho zesilovaly.
V zásadě se již přitom začíná poměrně rychle oslavovat úspěch. Banky v USA mají docela zajímavé zisky, přispěly k tomu ale „dárky“. Když si půjčím za nulu a mohu se zbavit kdejakého smetí, bodejť bych nebyl ziskový. S tím, jak odeznívá akutní pocit ohrožení, finanční sektor se otřepává a zase opět lobuje za své zájmy, hlavně v USA. Šlo přitom o morální hazard, k němuž nemělo dojít, otázkou ale byla proveditelnost nějaké „čistší“ alternativy s menší dávkou morálního hazardu. Kdo ví, zda by jiná varianta, kdy by třeba americký Fond pojištění vkladů Citi a další prostě převzal, neskončila neúnosným politickým konfliktem mezi demokraty a republikány. Musím ale poctivě přiznat, že z Prahy do toho moc nevidíme, u nás se ve finančním sektoru nic katastrofálního nestalo, mj. díky vyčištění bank zhruba před deseti lety.
Neklade západní svět přílišný důraz na inovace ve finančním sektoru na úkor technických odvětví a oborů?
Laureát Nobelovy ceny Paul Krugman napsal v polovině devadesátých let krásnou populárně naučnou knihu Age of Diminishing Expectations (Věk snížených očekávání). Už tehdy uvedl: nic proti finančnímu sektoru, přemýšlejme ale, zda je jeho příspěvek k ekonomickému rozvoji tak pronikavý, aby ospravedlnil jeho enormní zisky. Nic na tom nemění fakt, že využívá úspor z rozsahu – velikost bank roste a umožňuje jim snižovat náklady. A také, že existují konglomeráty, působící v celém finančním sektoru, které nabízejí široké spektrum produktů, což jim umožňuje vydělávat na prodeji souvisejících produktů a služeb, na primárních emisích akcií či akvizicích a fúzích. Co to ale dělá s ekonomikou, když všichni ti nejbystřejší studenti chtějí na Wall Street? Jsou extrémně dobří v matematice, mohli by ale dělat něco úplně jiného, věnovat se výzkumu za pětinovou či desetinovou mzdu. Ne žebráckou – žili by jako střední třída v USA. Třeba bychom byli mnohem dál v alternativních energiích. Podobné úvahy jako Krugmanovi před patnácti lety dnes asi nyní vrtají v hlavě kdekomu.
Jsou ale země, kde není finanční sektor tak rozbujelý a platový diferenciál tak velký a kde kladou důraz na studium techniky nebo přírodních věd – třeba Finsko.
Boj s finanční krizí a recesí přinesl řadu rizik, včetně hrozby deflace a inflace. Kterou z nich považujete za závažnější?
Obávám se spíše inflačních rizik. Nikoli u nás. Situace v našem finančním sektoru je úplně jiná a máme nezávislou centrální banku, která nechce dopustit monetizaci veřejných dluhů, jednoduše tisknout pro vládu peníze.
Nehrozí ale ČR „dovoz“ inflace?
To ani tak ne. Hrozbou je něco jiného, velmi pomalý růst české ekonomiky. Inflační cílení ČNB bude nevyhnutelně znamenat, že v případě vnějších inflačních tlaků porostou úrokové sazby, a protože je ekonomika hodně „zaúvěrovaná“, bude to na ni mít vliv. K tomu může přijít horší přístup k financím ze strany firemního sektoru, který zaviní emise vládních dluhopisů kvůli vysokým rozpočtovým schodkům. Proto se musíme zabývat restrukturalizací státního rozpočtu, který je na tom velmi zle.
Problémem je i silná závislost ČR na zpracovatelském průmyslu, který je vystaven stále většímu tlaku Číny i dalších zemí, a musí zvládnout další posun směrem k inovacím a vysoké technické a kvalitativní úrovni. Pomoci může i vláda – vyčištěním podnikatelského prostředí, snížením byrokracie, potlačením korupce, podporou školství, vědy a výzkumu.
František Mašek, září 2009
Pro členky klubu
