Příklady táhnou
Chcete se naučit dobře investovat? Pak vám pomůže poznávání investičního stylu, metod a postupů těch nejúspěšnějších. Je to jako hrát šachy: abyste mohli do svého herního stylu zapracovat základní principy strategie a taktiky, musíte nastudovat důležité partie šachových velikánů, poznat a pochopit jejich herní styl.
Investování chápu jako řemeslo a zároveň umění. Řemeslo představuje všechny vědomosti potřebné pro správné stanovení hodnoty investice. Patří sem znalost podnikatelských modelů, účetnictví a oceňování. Je to ta relativně lehčí součást, kterou se lze naučit z knížek. Tu těžší část nazývám umění investovat a znamená správný odhad budoucího vývoje. Právě vyšší procentuální úspěšnost odhadů odlišuje nejúspěšnější investory od těch ostatních.
Umění investovat se učí mnohem déle, s přibývajícími zkušenostmi roste i šance na úspěch. Studium investičního stylu těchto úspěšných investorů je jednou z věcí, které mi pomáhají v mém odborném růstu. Způsob jejich práce sleduji právě z pohledu rozdělení investování na řemeslo a umění – jaké metody používají při oceňování a jak postupují při odhadu budoucího vývoje.
Hned první příklad úspěšného investora názorně ilustruje vztah umění a řemesla. Warren Buffett v roce 1973 nakoupil akcie mediální společnosti Washington Post, které drží dodnes. V době nákupu byla tržní kapitalizace společnosti 80 milionů dolarů. Buffett v pozdějším rozhovoru tvrdil, že hodnotu společnosti viděl na úrovni 400 milionů USD. Při zpětném pohledu je zřejmé, že se nemýlil. Růst ziskovosti Washington Post za uplynulých 35 let byl v průměru 9,2 procenta. Jedná se o nadprůměrný dlouhodobý růst – v průměru za posledních 70 let stoupaly zisky společností obsažených v americkém indexu S&P 500(*)přibližně o 6,3 procenta ročně. Zhodnocení akcií v případě, že by byly nakoupeny za pětkrát vyšší cenu, než se obchodovaly v roce 1973, by bylo také 9 procent, prodej by přinesl 20násobek původní hodnoty. Warren Buffet však díky svému nákupu za pětinu skutečné hodnoty realizoval průměrné roční zhodnocení 14,1 procenta. V případě prodeje by tedy inkasoval 102násobek původní částky. Kromě toho ještě po celých 35 let pobíral průměrný dividendový výnos 1,4 procenta.
Vysoká procentuální úspěšnost výběru dlouhodobě nadprůměrně rostoucích společností spolu s nákupem za podhodnocené ceny jsou základem úspěchu Warrena Buffetta. Při svém výběru klade velký důraz na kvalitu společnosti a její podnikání. Musí se jednat o pro něj jednoduché a srozumitelné podnikání s dlouhodobou konkurenční výhodou, kterou je kvalitní management schopen realizovat. Trpělivě čeká na příležitost přikoupit takovou společnost do svého portfolia v době, kdy ji trh nabízí s výrazným diskontem vůči její správné hodnotě. Tím zásadně snižuje možnou ztrátu v případě, že by jeho odhad budoucího vývoje nebyl správný. Warren Buffett je opravdu dlouhodobým investorem, což dokumentuje i jeho poslední investice do železniční společnosti Burlington Northern Santa Fe. Tady vsadil na dlouhodobý růst americké ekonomiky a vyšší úroveň cen komodit v nejbližších desetiletích.
Dalším významným investorem, od něhož se lze učit, byl Peter Lynch. V letech 1977 až 1990 řídil investiční fond Fidelity Magellan a pro své investory dosáhl průměrný roční výnos 29,2 procenta. To znamená růst na 28násobek původní hodnoty. Pro srovnání: akciový index S&P 500 rostl za stejné období o 15,8 procenta ročně, tj. na 6,7násobek. Také Lynch při svém výběru investic preferoval jednoduché, srozumitelné příběhy, převážně ze spotřebitelských sektorů. Úspěšné společnosti mnohdy objevoval při svých návštěvách obchodních center nebo během diskusí s přáteli. Často bývá zařazován mezi tzv. růstové investory pro svoji výraznou preferenci společností s vysokým růstovým potenciálem – až na desetinásobek v průběhu několika let. Nicméně vždy dbal také na to, aby v případě nákupu neplatil za tyto investiční příběhy příliš vysokou cenu. Jednoduchým měřítkem, které obvykle používal, bylo srovnání aktuálního ukazatele P/E (**) společnosti s jím očekávaným průměrným potenciálem růstu zisku v průběhu několika dalších let. Optimální investice byla podle Lynche nakupována za nižší P/E, než byla číselná hodnota růstu. Například při předpokládaném 20procentním růstu ziskovosti nebyl příliš ochoten platit vyšší relativní ocenění P/E než 20. To, jak důležité pro něj bylo nejen kupovat vysoce růstové společnosti, ale nakupovat je za nízké hodnoty relativního ocenění, lze dokumentovat i na faktu, že se ocenění P/E u deseti společností s nejvyšším zastoupením v jeho fondu v roce 1978 pohybovalo na úrovni 4–6. Tj. jak výrazně pod dlouhodobou průměrnou hodnotou ve výši 15, tak i pod v té době inflačně stlačenou hodnotou, za niž se obchodoval index S&P 500.
Příběh Dell
Typickou ukázkou úspěšné investice může být příběh americké společnosti Dell. V letech 1990–2003 rostly tržby této společnosti v průměru o 43 procent ročně, což představuje značně vysoký růst. Investor, který si koupil akcie této společnosti v roce 1990 a v roce 2003 – tedy tři roky po splasknutí internetové bubliny na akciových trzích –, je prodal, realizoval průměrný roční výnos 62 procent. To znamená, že za akcie utržil 529násobek. V roce 1990 se akcie společnosti Dell obchodovaly na velmi nízkém ocenění, které vůbec nereflektovalo tento výrazný růstový potenciál. Ale ani nákup těchto akcií za ocenění 37krát vyšší, které vysoce přesahuje nominální hodnoty ocenění, jejichž svědky jsme byli v době internetové bubliny na přelomu století, by neznamenal úplně špatné rozhodnutí. V tomto případě by investor realizoval velmi slušných 13 procent ročně, a akcie by tak prodal za pětinásobek. Když investor správně odhadne výrazný růstový potenciál společnosti, může si klidně dovolit zaplatit i vyšší ocenění – jeho výnos roste s tím, čím více trh tento potenciál přehlíží, a tudíž nezahrne do „správného“ ocenění akcie.
Za opačný typ investora je považován John Neff. Tento úspěšný manažer řídil v letech 1964 až 1995 akciový fond Wellington Windsdor. Dosáhl průměrného ročního zhodnocení 14,2 procenta, což představuje růst na 63násobek počáteční hodnoty. Například akciový index S&P 500 rostl za stejné období o 10,6 procenta ročně, tedy na 23násobek. Mezi Neffova hlavní investiční kritéria patřilo pořízení investice za velmi nízké hodnoty relativního ocenění P/E a nadprůměrný dividendový výnos. Přestože se John Neff spokojoval i se společnostmi, u nichž se očekával nižší růst ziskovosti (a které by Warren Buffett nebo Peter Lynch nepovažovali za dostatečně dobré), lze i na jeho investičním stylu ukázat, za jak důležitý považoval růst ziskovosti společnosti. Zpravidla neinvestoval do společností, které měly dlouhodobý růst ziskovosti nižší než 7 procent, což je stále nad dlouhodobým průměrem všech společností. Portfolio svého fondu měl systematicky rozděleno na čtyři části: rozpoznané růstové společnosti (zpravidla ty větší, již etablované společnosti), nerozpoznané růstové společnosti, společnosti s „nižším“ růstem a cyklické společnosti. Jeho investiční styl se vyznačoval značnou systematičností, disciplínou a pracovitostí.
Mezi společné prvky většiny úspěšných investorů určitě patří snaha o důkladné studium apochopení jednotlivých podnikatelských modelůi konkurenčního prostředí a vyhledávání investičních příběhů stojícíh na dluhodobém růstu tržeb a ziskovosti společnosti.
Posledním investorem, jehož styl bych chtěl zmínit, je Bill Miller, manažer fondu Legg Mason Value Trust. Miller, jenž je na rozdíl od předchozích dvou investorů stále ještě aktivním investorem, překonal v letech 1990 až 2005 se svým fondem každoročně výkonnost amerického akciového indexu S&P 500. Jeho investiční styl lze definovat jako sázku na vysoce koncentrované portfolio obsahující společnosti s dlouhodobým růstovým potenciálem. Ve svých investicích jde nezřídka proti převládajícímu mínění trhu. Vyhledává společnosti, o nichž se domnívá, všeobecný negativní pohled na jejich budoucnost neodpovídá tomu, jak to s nimi ve skutečnosti bude. Díky tomu může své investice nakupovat za nižší hodnoty, než je jejich odpovídající správné ocenění. Millerův styl je zajímavý také aplikací poznatků z jiných oblastí života – ať už technických disciplín jako fyzika nebo chemie, nebo společenských jako sociologie či psychologie – na investování obecně.
Přestože je zřejmé, že úspěšných metod investování je mnoho, jsou některé prvky společné pro většinu úspěšných investorů. Určitě mezi ně patří snaha o důkladné studium a pochopení jednotlivých podnikatelských modelů i konkurenčního prostředí. Důležité je také vyhledávání investičních příběhů stojících na dlouhodobém růstu tržeb a ziskovosti společnosti. V neposlední řadě pak tyto investory spojuje trpělivé čekání na možnost koupit si podobný nadprůměrný růst za podhodnocené ocenění. Definování vlastního investičního stylu založeného na podobných správných principech a jeho následné disciplinované dodržování je podle mého názoru základem úspěšnosti každého investora.
Ján Hájek, manažer fondu ISČS Top Stocks, listopad 2009
Vysvětlivky:
* Standard & Poor's 500 Index (S&P 500)
Akciový index S&P 500 je jedním z nejběžněji používaných měřítek celého amerického akciového trhu. Je to ukazatel sestávající se z 500 akcií vybraných podle velikosti trhu, likvidity a typu odvětví plus dalších faktorů. S&P 500 je konstruován jako hlavní indikátor amerického trhu s cennými papíry a má reflektovat poměr rizika a příjmů u firem s vysokou kapitalizací (large-cap).
Společnosti zahrnuté do indexu jsou vybrány výborem S&P – týmem analytiků a ekonomů Standard & Poor's. S&P 500 je index vážené tržní hodnoty – váha každé akcie v indexu je úměrná její tržní hodnotě.
** Ukazatel P/E, price earnings ratio, je srovnání aktuální ceny akcie se ziskem společnosti připadajícím na jednu akcii.
Doporučená literatura pro další samostatné studium investičních stylů výše zmiňovaných investorů:
Roger Hagstrom: „The Warren Buffett Way“, Roger Lowenstein: „Buffett, The Making of an Američan Capitalyst“, Peter Lynch: „One Up On Wall Street“, Peter Lynch: „Beating The Street“, John Neff: „John Neff on Investing“, Roger Hagstrom: „Latticework“
Pro členky klubu
