BRICkety globální ekonomiky
V současné recesi se často volá po nějakém „tahounovi“ růstu, který dostane ekonomiku z globální recese. Již několik let slýcháme informace o zadlužování domácností a o bublině na nemovitostním trhu. Pesimisté navíc tvrdí, že žádný zdroj ekonomického růstu nyní nevidí, a proto globální ekonomika vstupuje do fáze dlouhé stagnace japonského střihu.
Přesnou odpověď na výše položenou otázku zatím neznám. Nevím, co konkrétně přinese ekonomický růst. Nicméně se neřadím do tábora pesimistů. Myslím si totiž, že růst opět nastolí to, co známý ekonom John M. Keynes označil jako „human spirit“ – lidský duch. Tedy pud, který lidstvo žene neustále kupředu. Ten byl, je a bude jedinou hybnou silou. Statistici před námi tuto veličinu schovávají pod pojem produktivita. Nicméně lidé často potřebují konkrétně pojmenovat zdroje růstu, aby v něj opět uvěřili. Vzpomeňme na dnes již legendární slova ředitele amerického patentového úřadu Charlese H. Duella, který v roce 1899, kdy Amerika a Evropa ještě nebyly spojeny telegraficky, prohlásil: „Všechno, co mohlo být vynalezeno, už vynalezeno bylo.“
Rozvíjející se země – naděje pro globální růst
Druhá přirozená otázka zní: Kde se ekonomický růst bude realizovat? A zde si již dovolím být konkrétnější. Ekonomové mají po vzoru jiných věd tendenci kategorizovat, a proto se také snaží rozřazovat trhy podle jejich výkonnosti na rozvinuté (developed economies nebo developed markets) a rozvíjející se (emerging economies nebo emerging markets). V posledních letech se však ukazuje, že toto rozlišení není zcela přesné. Rozvíjející se ekonomiky jsou ty, které rostou velmi svižným tempem, zatímco rozvinuté postupně své tempo růstu snižují. Jinými slovy – neustále se rozevírají nůžky mezi oběma bloky. Od roku 1990 rostla světová ekonomika ročně v průměru o 3 až 3,5 procenta. Vyspělé trhy přitom vzrůstaly o 2 až 2,5 procenta. Rozvíjející se ekonomiky rostly dvojnásobným tempem, tj. o 4,5 až 5 procent. V současné globální recesi pokles postihl rozvinuté trhy, které klesly v průměru o 3 procenta. Ty rozvíjející se však pouze ubraly na svém tempu růstu, ale stále stoupaly zhruba o 2,5 procenta.
Rozevírající se nůžky mezi vyspělým a rozvíjejícím se světem
Zdroj: Mezinárodní měnový fond
Pokud bychom tedy měli odpovědět na otázku, kde se bude realizovat globální růst, mohli bychom prstem ukázat právě na rozvíjející se ekonomiky. Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu (MMF) poroste světová ekonomika v následujících pěti letech o 4,5 procenta. Vždyť od roku 1990 rostla v průměru o 3 až 3,5 procenta – a to v období ekonomické prosperity, kdy nás nepostihla žádná vážnější recese. Jak může MMF odhadovat vyšší ekonomický růst v této pětiletce? Důvodem je očekávané další urychlení rozmachu rozvíjejících se ekonomik, které podle MMF porostou v průměru o 6,5 až 7 procent. Škarohlídi by mohli argumentovat, že jejich podíl na světové ekonomice je malý. Snad ano, ale na začátku devadesátých let, kdy činil osmnáct procent. V roce 2015 tvoří téměř čtyřicet procent.
A co znamená zkratka v názvu článku? Klíčovými ekonomikami rozvíjejících se trhů jsou čtyři země: Brazílie, Rusko, Indie a Čína, tedy BRIC. V nich se vytváří polovina produkce zmíněných ekonomik a největší podíl s necelými devíti procenty má Čína. Právě ta je synonymem pro rozvíjející se ekonomiky, pro jejich rychlý, dravý růst. Odkud se bere a má nějaké srovnání v naší minulosti?
Čína zrcadlem USA
Má a jsou jimi Spojené státy. Na přelomu 19. a 20. století se pozvolna staly výrobní dílnou do té doby ekonomického vůdce, Evropy. Postupný přesun výroby a masivní investice do infrastruktury posílily USA natolik, že se po první světové válce Evropa divila, jaký rival jí za Atlantikem dospěl. Podobenství mezi dnešní Čínou a tehdejšími USA spočívá ve struktuře růstu, případně i v ekonomických cyklech. K rozmachu USA významně přispěly investice do infrastruktury, jež v té době představovaly především ty do železnice. Mohlo by se zdát, že takto důležitá investice je i nejvíce výdělečná. Opak je pravdou. Byla sice zdrojem ekonomického rozvoje, ale i bublin, které nakonec způsobily, že výsledná investice do jejich akcií měla nižší výkonnost než investice do celkového akciového indexu. Z tohoto plynou dvě ponaučení. Investice do sektorů, odvětví, která jsou klíčová pro ekonomiku, nejsou vždy zaručeně těmi nejlepšími. A druhé – rychle se rozvíjející ekonomika se může přehřívat, což je normální. Stejně tak normální je vznik i splasknutí bublin, které mohou vyvolat dojem, že ekonomický růst musí nadobro skončit.
Právě taková je současná situace v Číně. Její ekonomika je podezřívána z několika bublin, především investičních, spojených s výstavbou komerčních projektů.
Během své osobní návštěvy Číny jsem byl poučen, že je zemí zaslíbenou pro projektanty – a čím odvážnější dílo, tím lépe. Ovšem s jednou podmínkou – a tou je rychlost výstavby. Proto projektanti musejí vymýšlet stavebnice, které lze rychle postavit.
Je logické, že dlouhodobý ekonomický růst nelze založit jen na investicích, ale především na spotřebě. Z pohledu Číny byla jasným cílem spotřeba v zahraničí. Čína tak postavila svůj ekonomický růst především na odbytu v zemích západní Evropy a USA. Tento model však rozhodně není udržitelný. Už jen proto, jak jsme si na začátku ukázali, že růst těchto destinací čínského exportu se bude postupně snižovat.
To dokresluje i struktura ekonomického růstu Číny. Za posledních pět let vzrostla tamní ekonomika reálně o dvě třetiny, což znamená roční průměrný nárůst téměř jedenáct procent. Nominálně (tj. reálně plus změna cen) se pak zvýšila o osmdesát pět procent. Rozdíl mezi reálným a nominálním růstem prozrazuje velký problém inflace, která dosahuje v průměru pěti procent, což nevypadá nijak dramaticky. Způsobuje však, že jeden zažitý fakt je mýtem a že inflace postavená na jiných základech by Číně prospěla.
Problém i příležitost čínské ekonomiky
Hrubý domácí produkt (HDP) je součtem domácí spotřeby, investic, vládních výdajů a čistých exportů, což je rozdíl mezi vývozy a dovozy. Zažitou představou je, že motorem růstu Číny jsou vývozy. A skutečně, vývozy se za posledních pět let (nominálně) zvýšily o sto procent. To je pochopitelné i bez znalosti této statistiky. Čínskými výrobky jsme obklopeni a v supermarketech si můžeme vedle čínských triček a bot koupit třeba i zmrzlého čínského králíka. Problém je však v tom, že tento růst je vysoce energeticky a materiálově náročný a jeho značně proexportní výroba je velmi náročná i na dovozy. To tlačí nákladovou inflaci nahoru. Proto se za posledních pět let zvýšily i dovozy, a to o osmdesát procent. Statistiky prozradí, že zatímco ekonomika rostla nominálně za posledních pět let o šestnáct procent, čisté vývozy přispěly k tomuto růstu pouhými patnácti procenty. A to vynechávám loňský rok, kdy dokonce z ekonomického růstu Číny ubíraly. Čisté vývozy přispěly k průměrnému růstu šestnácti procent dvěma procentními body. Proto je mýtem tvrdit, že čínský ekonomický růst je založen na vývozech – neboť tyto vývozy na sebe vážou dovozy.
Co tedy táhlo ekonomický růst? Investice a vládní výdaje šedesáti procenty, spotřeba domácností asi třiceti procenty. A zde narážíme na problém a současně příležitost čínské ekonomiky (znalec čínštiny by řekl, že v tom spočívá krize čínské ekonomiky a použil by oba čínské znaky pro krizi, kde první znamená ohrožení a druhý příležitost). Pouze třicet procent jejího růstu je tvořeno domácí spotřebou a podíl spotřeby na HDP tvoří zhruba třetinu. Pro srovnání: ve Spojených státech je to šedesát pět procent. Je tedy jasné, že ve světě, kde rozvinuté ekonomiky budou procházet fází nízkého ekonomického růstu, nebudou vlastní vývozy Číně stačit pro udržení vysokého tempa. Ekonomický růst nelze dlouhodobě zakládat na investicích, protože trh začne rychle plodit ty neproduktivní, jež se odrazí v růstu špatných úvěrů bank, které tyto investice profinancovaly. A to je podhoubím pro vznik bankovní krize. Jedinou možností je pak spolehnout se na domácí spotřebu.
Nejde o nijak překvapující zjištění. Svůj dlouhodobý problém si uvědomují i čínské autority, které již před pár lety vyhlásily ekonomický program, jenž by měl v cíli snížit závislost Číny na zahraničí – a to jak z pohledu dovozů (snížení energetické dovozní náročnosti), tak z hlediska vývozů – a posílit domácí spotřebu. Motorem růstu domácí spotřeby je samozřejmě tlak na růst mezd (a tedy i na růst mzdové inflace) a tlak na snížení úspor. České mzdy jsou ve srovnání s Německem třetinové, čínské desetinové. Čínská ekonomika má zároveň vysokou míru úspor, podobně jako další rozvíjející se ekonomiky, tedy nad třicet procent. Rozvinuté ekonomiky mají míru úspor pod dvacet procent. Podpora růstu čínských domácností je navíc strategií, která se vyplatí nejen Číně. Ta získá dlouhodobý zdroj ekonomického růstu, ale zkrátka nepřijde ani vyspělý svět. Rostoucí náklady na práci v Číně začnou otáčet vývoj cenové konkurenceschopnosti. Pokud porostou mzdy, začne klesat jejich konkurenční výhoda, což podpoří vývozy vyspělých ekonomik. Tedy těch, které potřebují zvýšit své vývozy pro nastartování ekonomického růstu.
David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny
Pro členky klubu
