Spojené nádoby politiky a ekonomiky
Také tentokrát se zaměříme na téma finanční krize. I v neveselé ekonomické situaci lze totiž najít dobré investiční příležitosti.
Matka nemovitostní bubliny
Obecně se má za to, že současná krize byla spuštěna nemovitostní bublinou v USA, kde vzrostly ceny o desítky procent. Ovšem skutečnou „matkou nemovitostních bublin“ byla a je ta evropská, především pak v Irsku a Španělsku. Zde ceny domů nevzrostly o desítky, ale dokonce o stovky procent. S čím je spojen tak přemrštěný nárůst cen? S bublinou v bankovním sektoru a s ní spojeným značným nárůstem úvěrů. Bubliny obecně ale mají jednu zásadní vlastnost: praskají. To a prudký pokles cen nemovitostí v Irsku způsobily kolaps bankovního systému a jeho záchranu na sebe musel vzít stát. Něco podobného se začíná dít i ve Španělsku, kde je nezaměstnanost ještě vyšší než v Řecku. S rostoucí nezaměstnaností samozřejmě stoupá i počet nesplácených úvěrů, především hypotečních. Na španělské domácnosti to přitom bude mít dramatičtější dopad než na ty americké. Důvod je spojen s aktivy domácností. Zatímco v USA podíl domů na celkových aktivech domácností dosahuje jen zhruba 25 procent, ve Španělsku je to kolem 75 procent. Jinými slovy, pokles cen domů tu ovlivní domácnosti mnohem negativněji než v USA. Španělsko je nyní ve výrazně špatném stavu a pozornost finančních trhů se dávno měla od Řecka odklonit právě sem. Až se tak stane, pak trh opět ovládne – po zjištění situace – velká nervozita se všemi negativními dopady.
Zásadní suma, nebo jen kapka v moři?
Na konci minulého roku se finanční systém eurozóny opravdu hroutil. Mezibankovní trh, na němž jsou závislé banky v Evropské měnové unii (EMU), začal „vysychat“. Na pomoc přispěchala Evropská centrální banka (ECB). Ta sice dlouho tvrdila, že tuto situaci musejí vyřešit politici a vlády sami prostřednictvím fiskálních reforem. Najednou však své stanovisko změnila a bankám přislíbila finanční pomoc. Takto vznikla operace, která nese kódové označení LTRO (Long Term Refinancing Operation). Banky ve dvou vlnách požadovaly zhruba jeden bilion eur.
Po této akci se naši klienti začali ptát, zda taková měnová expanze nevyvolá inflaci. Taková částka totiž nafoukne peněžní zásobu, a ta musí nutně vést k inflaci.
Skutečně je jeden bilion eur taková suma, aby byly obavy z inflace opodstatněné? Tato akce byla vyvolána „vysycháním“ mezibankovního trhu, na němž jsou banky eurozóny závislé. Otázkou je, jak moc. Banky eurozóny rozpůjčovaly ve formě úvěrů více peněz, než vybraly na depozitech. ECB tak dlouhodobě funguje v režimu, kdy bankám EMU dodává likviditu. To v Česku neznáme, zde je tomu přesně obráceně: banky mají více depozit než úvěrů. Proto Česká národní banka funguje v režimu, kdy naopak stahuje likviditu. Banky v EMU nemají pokryty depozity svá aktiva ve výši 16,5 bilionu eur, tuto sumu tedy musejí shánět na mezibankovním trhu, případně vydávat vlastní dluhopisy. Problém nastane, když tento zdroj začne vysychat. Vzhledem k tomu, že se jedná o finanční trh, jenž má tendence k velkému optimismu nebo naopak k panice, mluvíme o volatilním zdroji peněz. Když se tedy na konci roku začala šířit panika, začal tento zdroj rychle slábnout. Z tohoto pohledu pak už jeden bilion nepůsobí tak dramaticky, nicméně to není ani zanedbatelná suma. Tato akce ECB pomohla zklidnit situaci v EMU, v žádném případě ale nevyřešila hlavní problémy eurozóny. Poskytla však alespoň politikům čas, aby podnikli kroky, které povedou k nápravě. Otázkou zůstává, jak tento čas využili.
Impotence a populismus: živná půda pro ekonomiky?
Dva roky trvající dluhová krize EMU a řešení v nedohlednu se podepsaly na důvěře domácností a firem. To má spolu se škrty státních rozpočtů vliv na pokles poptávky v ekonomikách EMU. Důvěra podniků klesá, ale přesto jsou na tom přece jen o něco lépe než domácnosti. Společnosti, které exportují (tzn. jsou konkurenceschopné), se dokážou napojit na růst, který zažívají rozvíjející se země, například Čína.
Jednou z chyb lídrů eurozóny byl na konci loňského roku požadavek na zvýšení kapitálové přiměřenosti bank. Na první pohled to zní rozumně – budou-li mít banky větší „polštář“, budou přece silnější. Co je špatného na tom mít silnější banky? Jde však o podobnou situaci, jako když doktor diagnostikuje u pacienta zápal plic a doporučí, aby se pacient začal otužovat. Jistě uznáte, že začít se polévat studenou sprchou při zápalu plic není úplně dobrý nápad. A to je přesně požadavek politiků na zvýšení kapitálové přiměřenosti, která musí být zvýšena do poloviny tohoto roku. A další přísnější regulace je na cestě. Jistě si někdo řekne, že si to banky za své špatné rozhodování zaslouží. Ale ekonomiky EMU jsou mnohem závislejší na úvěrech než například USA, kde firmy podstatně častěji financují své potřeby prostřednictvím podnikových dluhopisů. Banky totiž mohou zvýšit kapitálovou přiměřenost dvěma způsoby: buď navýšením kapitálu, nebo snížením aktiv, tedy i úvěrů. A právě zadření úvěrového kanálu je cesta, kdy se požadavek na zvýšení kapitálové přiměřenosti může negativně přelít do ekonomiky. A skutečně, úvěry v eurozóně začaly klesat.
Výsledek? Nízká důvěra spotřebitelů, nízká důvěra podniků, vládní úspory a zadření úvěrového kanálu. Dostaneme se tak až k poklesu ekonomik na periferii a mírnému růstu jádra ekonomik EMU kolem Německa.
Polarizace společnosti
Položme si otázku: jak napravit státní finance? Zkušenost z minulých konsolidací říká, že osvědčeným receptem jsou částečně daně, ale především škrty státních rozpočtů. K problému se schyluje, stanou-li se škrty hlavním mottem. V situaci, kdy ekonomiky klesají, vedou škrty ještě k dalšímu poklesu. A to se voličům nelíbí ‒ dochází k nárůstu stávek, nepokojů, výtržností a demonstrací. Tím si prochází Evropa, ale i Spojené státy. Pod pojmem polarizace politických stran se rozumí situace, kdy se snižuje či dokonce mizí překryv mezi stranami na opačných pólech politického spektra. Vezměme si například americké republikány a demokraty. V minulosti bylo obvyklé, že mezi demokraty působili politici, kteří měli pravicovější názory. A ty nacházely pochopení i mezi levicovějšími politiky v řadách republikánů. Nicméně tento překryv postupně mizel. Je zajímavé, že polarizace jde v ruku v ruce s růstem nerovnosti ve společnosti i v rozdělení příjmů. S tím, jak od osmdesátých let roste nerovnost ve společnosti, kdy si nejvyšší příjmová skupina obyvatel rozděluje čím dál vyšší příjem, zvětšuje se i polarizace.
Polarizovaná politická scéna je pak méně schopná dohodnout se na společném postupu. Přitom právě ten by vyspělé ekonomiky nyní potřebovaly. V Evropě můžeme sledovat, jak stoupají preference populistických stran. Některé se dokonce dostaly až do národních parlamentů. Podobně je tomu za oceánem. Loni vedl rozkol mezi demokraty a republikány při jindy normální diskuzi ohledně navýšení dluhového stropu téměř k fiskální krizi. Tato polarizace a populismus s ní spojený znesnadňuje ukázat na nějakou trajektorii budoucího ekonomického vývoje a říci: to je ta správná prognóza, a tak to bude.
Svět zítřka
Máte pocit, že vyspělý svět nečeká nic dobrého? Zkušenosti z minulých finančních krizí jasně ukazují, že propuknutí krize nutně neznamená, že ekonomiky skončí. Naopak – v průměru jen snížily svůj růst. Historie říká, že ekonomiky EMU by měly několik let průměrně růst zhruba o jedno procento, USA pak přibližně o dvě. Neznamená to, že ekonomický vývoj nebude volatilní. Bude. A volatilita bude hodně poháněna právě politikou a politiky. Historické finanční krize jsou totiž názorným důkazem, že ekonomiky si musejí projít oddlužením. Ne úplným, ale snížením nadměrného dluhu, které domácnosti, vlády, případně podniky nabraly a „naakumulovaly“ za posledních více než třicet let.
David Navrátil, hlavní ekonom České spořitelny
Pro členky klubu
