Labutě a čekání na Godota
Co mají gorily a labutě společného? Možná více, než je na první pohled patrné. Nejdříve zmíním experiment provedený poprvé na univerzitě Harvard. Skupina studentů byla požádána, aby sledovala video trvající zhruba minutu a půl. Je na něm šest hráčů basketbalu, dva týmy po třech, kde si spoluhráči z každého týmu mezi sebou velmi rychle vyměňují míč. Divák měl spočítat počet přihrávek jednoho z týmů. Rychlost přihrávek vyžadovala pekelné soustředění. Po zhruba 45 sekundách záznamu vstoupila na hřiště studentka převlečená za gorilu, pomalu přešla doprostřed, zabouchala pěstmi na hruď a posléze opět odešla mimo kameru. Nikdo z hráčů jí nevěnoval pozornost a přihrávali si ještě zhruba další půl minuty. Kolik padlo přihrávek? Správná odpověď je patnáct. Mnoho studentů odpovědělo dokonce přesně a 86 procent z nich uvedlo „alespoň třináct“. To není špatný výsledek! Nicméně pointa příběhu je jinde. To proto, že návazná otázka se týkala gorily. Kolik studentů si jí všimlo? Ač byl tento pokus opakován mnohokrát, výsledek byl vždy stejný – v průměru polovina lidí gorilu vůbec neviděla. Co to dokazuje?
Naše práce i soukromý život jsou obvykle orientovány na detaily, drobné úkoly či rutinu. Kvůli tomu nám často uniká něco zásadního. A kam se pak vytratila avizovaná labuť?
Černá labuť
Do ekonomické terminologie pronikl pojem černá labuť, jejž poprvé použil Nassim Taleb v knize Black Swan. Jde o událost, kterou neumíme předpovědět na základě minulé zkušenosti a která má velký dopad. A zároveň i situace, již zpětně dokážeme naprosto jasně vysvětlit. Za černou labuť je považován například finanční kolaps v roce 2008 a krach významné investiční americké banky Lehman Brothers. Z našeho pohledu je právě tou zmíněnou gorilou. Šlo přece o to, co drtivá většina lidi prostě neviděla, ačkoliv mohla ‒ zvlášť kdyby se odtrhla od detailů a místo nich sledovala raději „velký obrázek“. I proto si dnes můžeme přečíst desítky knih, které jasně ukazují, že varování byla spousta a že uvedený kolaps byl vlastně logickým následkem.
A co je tedy dnes onou gorilou na hřišti? Je to skutečnost, že Evropská měnová unie (EMU) není odhodlána udělat kroky, které by vedly k přežití eura? Nebo je to postupný růst populismu a pokles důvěry v demokracii? Tedy vývoj, jenž v minulém století vedl až k nástupu nacionalismu, fašismu, komunismu a nakonec i ke druhé světové válce? Anebo rychlé stárnutí obyvatelstva, na něž ekonomiky nejsou připraveny a které způsobí mnohem větší problémy státním financím, než jaké vidíme nyní? Závěr by měl být takový, že varováními je nutné se zabývat, a že soustředění se na jednotlivosti může vést k přehlédnutí důležitých událostí.
Současnost světové ekonomiky
Světová ekonomika zůstala v první polovině letošního roku charakterizována rozštěpením na relativně solidně rostoucí rozvíjející se trhy (kde růst nesnižují drastické fiskální úspory) a vyspělý svět s pomalým růstem. Přece jen se však situace po dlouhé době trochu obrátila – podle dat za růst ekonomiky v prvním kvartálu rozvíjející se ekonomiky trochu zklamaly a vzrostly jen o +0,9 % mezičtvrtletně. Naopak rozvinuté ekonomiky očekávání splnily (státy Evropské měnové unie poklesly jen o -0,2 % mezičtvrtletně) nebo je dokonce mírně (např. USA rostlo o 0,6 % mezičtvrtletně) či výrazně překonaly (Japonsko o 0,9 % mezičtvrtletně). V rozvíjejících se ekonomikách je situace poměrně standardní a vzhledem k manévrovacímu prostoru, který měnová i fiskální politika v těchto zemích mají, probíhá mírné uvolňování měnové a fiskální politiky, což růst stabilizuje kolem 4,5 procenta. Ve vyspělých ekonomikách je však situace jiná. Co se v nich tedy děje a co tento vývoj znamená pro výhled globální ekonomiky v dalších kvartálech?
EMU zůstala v 1. čtvrtletí letošního roku v recesi, trvající teď již šest kvartálů; ve srovnání se čtvrtým kvartálem roku 2012 však tempo poklesu ekonomiky zvolnilo. Slabosti samozřejmě vévodí dluhovou krizí nejvíce postižené země na jihu Evropy (Itálie, Španělsko), začátkem letošního roku se však, zejména díky počasí, nevedlo dobře ani Německu, kde růst dosáhl pouze +0,1% mezikvartálně. Z hlediska vývoje v dalších čtvrtletích je eurozóna z vyspělých ekonomik asi největší neznámou.
Na jedné straně došlo díky zásahům Evropské centrální banky (ECB) z konce roku 2011 (v podobě dodávek likvidity do evropského finančního systému) a z léta 2012 (v představení programu podmíněného odkupu dluhopisů postižených zemí ze strany ECB) k výraznému snížení rizika katastrofického, živelného rozpadu eurozóny. Letos v květnu pak ECB přistoupila k dalšímu snížení sazeb, její klíčová sazba se tak dostala na 0,5 procenta (v USA, Británii, Japonsku i v ČR jsou klíčové sazby v podstatě na nule). To vše vedlo ke zklidnění situace na finančních trzích. Dluhopisové trhy se také uklidnily, úrokové sazby italských a španělských dluhopisů výrazně klesly a německé akciové trhy se dostaly na historická maxima. Kromě zmizení obav o přežití eura se zlepšily i vyhlídky na cyklické oživení. Nastal totiž odklon od německého rigorózního trvání na fiskálních úsporách. Evropská unie, vědoma si toho, že přílišná fiskální restrikce podvazuje růst a zhoršuje rozpočet, zmírnila své naléhání na úspory za každou cenu a některým zemím (např. Španělsku či Francii) dala více času na splnění svých závazků ohledně snižování deficitu. V reálné ekonomice, zejména na postižené periferii, se objevily první záblesky světla na konci tunelu. Ano, řecká data jsou stále hrozivá, ale předstihové indikátory v průmyslu se dostaly v květnu nejvýš za poslední dva roky. Španělská nezaměstnanost je na 27 procentech, ale konkurenceschopnost ekonomiky se pomalu obnovuje a masivní, desetiprocentní deficit běžného účtu z roku 2007 skoro zmizel. To vše vedlo od zimy 2012 a zejména od začátku letošního roku k postupné stabilizaci či dokonce zlepšování situace v EMU, nejviditelněji u očekávání domácností a firem (např. index německých podnikatelů IFO).
Příznivé finanční trhy
Cyklické vyhlídky se zlepšily tedy i díky příznivým finančním trhům. Na druhé straně však toto příhodné prostředí a stabilizovaná situace v eurozóně otupily reformní úsilí a spousta rizik čili prapůvodních příčin krize, trvá. Přenos měnové politiky do té reálné je stále narušen a fragmentace finančních trhů je v EMU pořád problémem – to znamená, že firma v Německu se k úvěru dostane mnohem snáze než podobná ve Španělsku. Ano, ECB správně „koupila“ politikům EU čas na reformy institucionální struktury EMU, těm se však do nich pod vlivem uklidněných trhů příliš nechce. Bankovní unie, společná fiskální politika, nová rozpočtová pravidla, liberalizace služeb jsou jenom některými korky, o nichž se horečně v letech 2011 a 2012 mluvilo jako o nutnosti cesty z krize a které nyní nejsou ani druhořadými tématy na summitech. Reformní letargie s sebou také nese prostor pro rychlé zhoršení situace. Rizikem je například Francie, historicky důležitý motor evropské integrace, kde je vůle k reformám mizivá a rychlejší růst pouze zbožným přáním.
Přidejte německé volby na podzim letošního roku, trvající italský politický pat nebo neutěšenou demografii. Také to, že se Evropa stane novým Japonskem či že znovu zažije výbuch nervozity jako na podzim roku 2011 a v létě 2012, není zdaleka nepředstavitelné.
Jak si stojí Japonsko?
V zemi vycházejícího slunce, která byla v posledních dvou desetiletích synonymem ekonomické stagnace, se naopak dějí věci. Zatímco v posledních dvou dekádách se zkostnatělý japonský politický systém nezmohl na rozhodnější odpověď na deflaci, po zvolení Šinzó Abeho premiérem v prosinci 2012 nepřešel ani měsíc a vláda oznámila masivní fiskální balíček v objemu více než 10 bilionů jenů. Poté vypoklonkovala ospalé vedení japonské centrální banky a za nového guvernéra dosadila Haruhiko Kurodu, advokáta agresivní měnové politiky. Ten obratem přislíbil masivní kvantitativní uvolňování a vyvedení Japonska z dlouhotrvající deflace. A Abe nakonec ohlásil strukturální reformy, odstranění byrokratických překážek podnikání a liberalizaci celých odvětví a obchodu (potvrdil například zájem Japonska o členství v transpacifickém strategickém ekonomickém partnerství). Trhy se nadchly – akciový index Nikkei 225 vyrostl od konce minulého roku o 60 procent, japonská měna „jen“ (JPY) oslabil proti dolaru na nejnižší hodnotu od roku 2008. Ekonomika v 1. čtvrtletí 2013 vyrostla skoro o procento oproti předchozímu kvartálu a podle předběžných údajů si vede dobře i ve druhém čtvrtletí. Vyhlásit vítězství nad persistentní, tedy dlouhodobě přetrvávající deflací (což je jeden z důvodů masivního nárůstu zadlužení Japonska) je ještě brzy, ale po dvou desetiletích nemastných neslaných hospodářských politik má Japonsko nejlepší šanci postavit se znovu na nohy. Vzhledem k jeho systémové důležitosti a geopolitickému významu v pacifickém regionu je to dobrá zpráva pro globální ekonomiku i pro politickou stabilitu regionu (silné Japonsko jako protiváha Číny).
Spojené státy americké
USA se v posledních třech letech vezly ve stínu evropských dluhových problémů a americkému fiskálu trhy nevěnovaly příliš pozornosti. To umožňovalo USA držet velmi uvolněnou fiskální politiku – ještě v minulém roce měly jeden z největších deficitů v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj – OECD (skoro 9 procent podle Evropské komise), což jsou čísla na úrovni Řecka a Španělska a také hlavní důvod, proč se americké ekonomice v posledních dvou letech vedlo lépe než EMU. Počátkem tohoto roku přistoupily USA k mírnému utažení fiskální politiky (růst daní od ledna a výdajové škrty v březnu) s cílem snížit deficit někam k 6,5 procentům, v růstu ekonomiky se to ale projevilo jenom minimálně. To je důsledek stále extrémně uvolněné měnové politiky – americká centrální banka sice tu a tam naznačí, že takové podmínky nebudou trvat věčně, prozatím se na nich však nic nemění. Trh práce tak pokračuje v pozvolném zlepšování. Akciové trhy od počátku roku vzrostly o zhruba 15 procent a společně s rostoucími cenami nemovitostí skrze efekt bohatství udržují v růstu pilíř americké ekonomiky – spotřebu domácností. Předstihové ukazatele v posledních měsících sice zvolnily, stále jsou však konzistentní s růstem ekonomiky zhruba o 2 procenta v letošním roce. Spojené státy však před sebou mají z hlediska opravy svých veřejných financí zatím hodně práce – letos je čeká ještě debata o zvýšení stropu zadlužení (při posledním jeho zvyšování v létě 2011 se USA dostaly povážlivě blízko defaultu a ztratily rating AAA) a v dalším roce až dvou pak další utažení fiskální politiky.
Martin Lobotka, analytik-ekonom, a David Navrátil, hlavní ekonom, Česká spořitelna
Slovník:
Deflace je absolutní meziroční pokles cenové hladiny v ekonomice. Obvykle se měří indexem spotřebitelských cen. Opakem deflace je inflace.
Default – neschopnost plnit své závazky.
Pro členky klubu
