Co se děje v Unii
Aktuální situace v Evropské unii je do značné míry určena důsledky finanční krize z roku 2008. Tento šok zasáhl jak finanční systém, tak reálnou ekonomiku a především ve svém konečném důsledku naplno odhalil některé dlouhodobě neudržitelné tendence.
Šlo především o růst celkové výše zadlužení u několika států (Řecko, Portugalsko, Itálie) a u některých dalších systémové nestability (tzv. bubliny) na trhu nemovitostí (Irsko, Španělsko). Německu se v průběhu prvního desetiletí nového tisíciletí podařilo strukturálními reformami (především reformami trhu práce) zvýšit svou konkurenceschopnost, a díky tomu a také díky adekvátní reakci na krizi (například „kurzarbeit“, který stabilizoval zaměstnanost, tím i spotřebu a následně umožnil podnikům rychle reagovat na oživení poptávky) krizi překonalo relativně dobře. Přestože i u něj už před začátkem krize překročila zadluženost státu meze dané maastrichtskými kritérii rozpočtové stability. Francie se dlouhodobě potýkala s poklesem dynamiky ekonomiky už před krizí, ta její problémy dále zvýraznila. Francie je exemplárním příkladem problémů modelu evropského sociálního státu, problémů vznikajících nesouladem mezi reálnou výkonností ekonomiky a nároky sociálního státu. Celkově tak Evropská unie (EU) nebyla v době nárazu finanční krize v dobré pozici, proto se v poměrně krátkém časovém odstupu od jejího vrcholu dostala do vlastních problémů způsobených primárně obecnou předlužeností členských států a sekundárně nestabilitou krizí oslabeného finančního systému. Aby toho nebylo málo, přišlo jako reakce na finanční krizi vystupňování požadavků regulátorů majících za cíl zabránit jejímu opakování. Úmysl to byl zajisté chvályhodný, totéž však není možné napsat o způsobu, jakým byl proveden. Podstatné přitvrzení regulace spolu s jeho značně tvrdým časováním dopadlo na oslabené finanční instituce působící ve vysoce nepříznivých podmínkách, což v dané situaci ekonomické problémy jen výrazně zhoršilo.
Začalo to Řeckem…
Dluhová krize eurozóny odstartovala v Řecku, které bylo problémové po celou dobu svého členství v měnové unii. Do Unie vstoupilo kvůli problémům s plněním maastrichtských kritérii s ročním zpožděním, a jak se později ukázalo, jen díky použití kreativního účetnictví. Přestože na neudržitelnost řecké (a do značné míry také portugalské) situace upozorňovali kritici od samého vzniku eurozóny, bylo Řecku v průběhu minulého desetiletí Evropskou unií umožněno pokračovat v jeho nezdravém ekonomickém modelu, založeném na na první pohled solidním růstu ekonomiky, který však byl tažen primárně zadlužováním. Vypůjčené prostředky přitom nebyly využity ke zvýšení produkční kapacity ekonomiky (tedy například k infrastrukturním investicím), ale byly z velké části de facto zkonzumovány. Na zhoršující se situaci nereagovaly adekvátně ani finanční trhy, které přes zjevné zhoršování situace Řecku bez problémů půjčovaly za podobných podmínek jako silným ekonomikám eurozóny. Trhy se náhle probudily až s řeckým přiznáním k falšování rozpočtových statistik, které odhalilo labilitu a neudržitelnost jeho státních financí. Jak je to v takových situacích obvyklé, reakce byla o to prudší, o co hlubší byl spánek investorů předtím, a neomezila se jen na samotné Řecko. V rychlém sledu následovaly Irsko (krize bankovního a finančního sektoru plus související prasknutí bubliny na trhu s nemovitostmi vedly k dramatickému nárůstu státního dluhu) a Portugalsko (v zásadě podobné problémy jako Řecko – kombinace vysokého státního dluhu a slabý růst ekonomiky s malým prostorem pro zlepšení). Poté už trhy začaly tlačit na dvě opravdu velké a důležité ekonomiky – Itálii a Španělsko. Hlavním projevem tohoto tlaku byl stejně jako v předchozích případech růst výnosů státních dluhopisů, který nejprve prodražoval dluhové financování státu a postupně směřoval k jeho faktickému znemožnění. Řecko, Irsko a Portugalsko řešila EU ad hoc záchrannými programy s tím, že zároveň pracovala na systematickém přístupu k podobným krizím. Vyhrocení situace kolem Itálie a Španělska však hrozilo faktickým rozvratem eurozóny ještě předtím, než byly nové programy plně k dispozici. Kromě toho trh znervózňovaly realistické obavy, jestli by vůbec EU byla schopna záchranu těchto dvou velkých ekonomik financovat. K těmto obavám notně přispívala zjevně klesající ochota voličů především v Německu nafukovat další a další záchranné polštáře. V této situaci vstoupil na scénu prezident Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi a svým příslibem, že ECB nedopustí rozpad eurozóny „za žádnou cenu“, podpořeným náčrtem nového záchranného programu OMT (Open Market Operations), se mu podařilo zlomit negativní naladění finančních trhů. Přestože se od té doby situace nevyvíjela vždy hladce – například kvůli německým námitkám proti programu OMT –, trend ke stabilizaci jednoznačně převládl a do značné míry trvá dodnes.
Příčiny a následky
Aktuální situaci v EU ovlivňuje dominantně především pomalý a nerovnoměrný postup zotavování jednotlivých ekonomik po krizích a v menší míře opět se vynořivší problém s Řeckem. Příčin přetrvávající mizerné výkonnosti ekonomik je celá řada a mnoho z nich je chronických, existovaly už dlouho před krizemi a jen vystupňovaly a urychlily jejich účinky. Některé jsou objektivní a v různé míře zasahují všechny vyspělé státy. Jde především o demografický vývoj, tedy klesající počet dětí a posun průměrného věku obyvatelstva nahoru. To ovlivňuje ekonomiky hluboce a systematicky. Mění se struktura spotřeby, ta má tendenci klesat a tendenci k růstu mají úspory. Klesá ochota a odvaha k inovacím, roste opatrnost a konzervativnost ve společnosti. To se projevuje v menší ochotě k přijímání změn. V Evropě lze jako typický příklad uvést iracionální odpor k tzv. geneticky modifikovaným potravinám, ke kterému nejsou žádné vědecky doložené důvody. Výsledkem je snižující se tempo růstu produktivity práce, což spolu s nižší populační dynamikou vede k podstatnému poklesu potenciálního tempa růstu ekonomiky. Ruku v ruce s důsledky negativního demografického vývoje jdou dlouhodobé důsledky modelu evropského sociálního státu. Kombinace nízké mobility a obecné nepružnosti pracovní síly a obecně vysokých nároků společnosti zvyklé na rozsáhlé a pohodlné sociální sítě vede k sociálnímu napětí a následně politické nestabilitě. Ta se projevuje vznikem a masovým přijetím silně populistických stran. Podobné tendence jsou ve větší nebo menší míře patrné v celé Evropě, nejvýrazněji ovšem ve Středomoří. A v obzvlášť vyhrocené podobě v Řecku, které se po dočasném uklidnění opět stává centrem krize.
Budoucnost v rukou politiků
Čerstvé vystupňování problémů kolem Řecka souvisí s už výše zmíněným posunem politických preferencí k novým populistickým stranám, v řeckém případě konkrétně ke straně Syriza. Ta na začátku letošního roku vyhrála předčasné volby a po sestavení vlády se prakticky ihned pustila do realizace svého předvolebního programu, který je ovšem neslučitelný s podmínkami pomoci, jíž se Řecku dostalo od EU a Mezinárodního měnového fondu (MMF). Situace je akutně vyhrocená především kvůli tomu, že na konci února dobíhá aktuální kolo finanční pomoci, a pokud se Řecko nedohodne se svými věřiteli, hrozí mu bezprostředně insolvence. Nelehká jednání jsou v plném proudu a zatím je jasné pouze to, že budou obtížná a negativní výsledek – až po vystoupení Řecka z eurozóny – se v žádném případě nedá vyloučit. Pokud by skutečně Řecko z eurozóny odešlo, pak lze v EU očekávat krátkodobé negativní důsledky s nejistou intenzitou. Ani pokud se Řecko v eurozóně udrží, nebude to znamenat konec problémů, pouze vyřešení jedné z akutních krizí, a to pravděpodobně opět jen přechodné.
Tichá pošta na jihu Evropy
Řecká situace může silně ovlivnit vývoj v dalších státech na jihu Evropy, především v kriticky důležitých Itálii a Španělsku. V obou se těší značné podpoře voličů nové populistické strany podobné řecké Syrize. Ve Španělsku se na podzim konají parlamentní volby a místní ekvivalent Syrizy, strana Podemos, se v průzkumech momentálně umisťuje v jejich čele. Problémem pak nejsou jen důsledky vítězství podobných stran pro domácí politiku, ale také s tím související růst napětí a rozporů v eurozóně. Jde jen o další potenciální vystupňování rozporů, které už po nějakou dobu existují. Na jedné straně stojí Německo jako bohatý a úspěšný stát a na druhé straně nejen jih Evropy, ale například také klíčově důležitá Francie (druhá největší ekonomika eurozóny). Německo usiluje o stabilitu a disciplinované dodržování dohodnutých pravidel (která ovšem samo v průběhu minulého desetiletí porušovalo), Francie klade důraz na větší flexibilitu a sociální přijatelnost hospodářských politik. Německá stanoviska jsou na jednu stranu občas skutečně až příliš nepružná, postoje reprezentované Francií však na druhou stranu vedou jen k prodlužování zjevně dlouhodobě neudržitelného modelu. Evropa se potýká s řadou výzev a jejich jediným realistickým řešením jsou hluboké strukturální reformy, které Evropě umožní přizpůsobit se měnící se situaci. To, zda budou evropští politici při hledání těchto strukturálních reforem schopni najít shodu a nakolik budou tyto nezbytné strukturální reformy odrážet skutečné potřeby, rozhodne o budoucnosti EU.
Ľuboš Mokráš, Česká spořitelna
Pro členky klubu
